Milá Anno,
už jsem chtěl napsat: No dovolte! Já mám taky dlouhé vlasy a v tuto chvíli možná i trochu mastné, protože včera... Ale to je jedno. Slov útěchy se ode mě nedočkáte a místo nich Vám dám radu a nebude ani tak drahá, jak si možná myslíte:
Neřešte dlouhé vlasy, tetování a piercing přítele své dcery, neboť mám takový dojem, že jste na celém světě jediná, kdo to řeší a kdo kvůli tomu nemůže spát. A přiznám se, že tak docela nechápu proč, když píšete, že jste „kamarádská“ a „in“.
Tak to prostě chodí: začal to už Ludvík XIV. s těmi svými otřesnými parukami a punčochami, které si navlékal nepochybně z úchylnosti, za F. L.
Věka si zas chlapi naráželi na hlavu jakýsi nemožný klobouk na tři facky, aby vypadali jak nějací bukanýři z Karibiku, jak ten šašek počmáranej Johnny Depp...
A to už vůbec nemluvím o pekelném kontryhelu, co nosila na hlavě Helen Shapiro, nebo o osmdesátých letech 20. století s jejich hrůznými plísňákami, nemravně dlouhými patkami, dobrými leda k tomu, aby si je člověk při jídle vyráchal v hořčici, a náušnicemi tak velkými a kulatými, že by jeden zvracel.
- A není to vlastně tak, že zdredované vlasy, tetování a piercing jsou logickým vyústěním vší té hrůzy, co v historii módy panovala?
Milá Anno, ve svém dopise mimo jiné píšete, že Vám začala pracovat naplno fantazie, když jste si představila, že dceřin přítel půjde jednou s tetováním a piercingem na třídní schůzky. Zkuste popustit své fantazii uzdu ještě víc a představte si, že vstoupí do třídy v balonovitých nohavicích, punčochách, s pláštíkem přes rameno a se skládaným španělským límcem, což bývalo v „časech před piercingem“, za Rudolfa II., znakem dobrého postavení a solidnosti. Pobavte se tou představou – místo toho, abyste proklínala den, kdy Vaše dcera přistoupila do vlaku, kde v kupé seděl jeden obyčejný a snad i hodný kluk...