Milá Vendulo!

Šikana Vaší dcery je už poměrně závažná a systematická. Nenechte se proto od ní přemluvit, abyste nezasahovala. Její tyranky to samozřejmě bavit nepřestane, naopak. Všichni iniciátoři šikany si časem začnou užívat pocit moci nad svou obětí a dovolují si stále víc. Postupně se k nim přidávají i další děti, původně třeba celkem mírné a pasivní, protože šikana je – bohužel- nakažlivá. Časem se týrání a ponižovaní vybraného dítěte stane normou chování celé skupiny a může trvat dlouho. (Podle statistik až ve 30% případů je šikana dlouhodobá, déle než půl roku! Následky pro psychiku dítěte pak bývají celoživotní.) Vy jste naštěstí zareagovala dobře a poměrně rychle, takže máte šanci dceru účinně ochránit. Musíte ale postupovat razantně.

Poznat, že je dítě šikanováno, může být pro rodiče často obtížné.

Dítě - oběť se většinou dlouho snaží šikanu tajit, protože se za ni stydí. Situaci vnímá jako svoje vlastní selhání („ostatní mě odmítají, nestojím za nic“). Bránit se nedokáže, tak jen ustupuje, vyhýbá se škole a vrstevníkům, stahuje se do sebe. Často předstírá nemoci. (V krajních případech dochází i k pokusům o sebevraždu.) Dítě se také bojí, že když bude „žalovat“, bude to pak mít ještě horší. To ale není pravda, je to přesně naopak. Na agresory totiž neplatí ústupky a domluvy, je potřeba ukázat jim sílu. A to je úkolem rodičů.

První úspěch tedy je, že se Vám dcera svěřila.

Potřebuje teď Vaši maximální psychickou podporu. Ujistěte ji, že ji ochráníte a že to zařídíte tak, aby z Vašeho zásahu neměla později v kolektivu žádné problémy. Vystupujte před ní v tomto směru jako silná a sebejistá (i když se tak necítíte), protože Evička musí mít možnost se o Vás opřít. Stále jí zdůrazňujte, že udělala správně a chvalte ji, že Vám dokázala svůj problém přiznat. (Pro dítě je to opravdu hrozně těžké. Vyloučení z kolektivu a veřejné ponižování je jedním z nejhorších psychických zážitků i pro dospělého, natož pro dítě.) Přesvědčujte ji, že chyba není v ní, že v nepořádku jsou ty, které jí ubližují. (O její sebevědomí budete muset pečovat dlouhodobě, psychická traumata ze šikany se hojí pomalu a těžce.)

Odložte proto teď pokud možno všechny ostatní povinnosti a věnujte se dceři.

Čím dříve a účinněji zasáhnete, tím menší budou pro ni psychické následky. Uvažte, zda byste ji neměla nechat doma, než se situace uklidní. Objednejte se - zcela oficiálně - do školy, nejlépe k řediteli. Vhodným způsobem předtím informujte třídního učitele, abyste ho neobcházela, ale nečekejte, že situaci vyřeší jen on sám. Předem si opatřete maximum informací o tom, jak šikana probíhala – jména, situace, konkrétní příhody. Pokuste se získat svědky - děti, které o šikaně vědí, ale bojí se proti ní vystoupit. Jednat s nimi a s jejich rodiči musíte velmi opatrně, abyste je nezastrašila. Lidé se obvykle do problémů ostatních neradi „míchají“, zvlášť v menším městě a když jde zřejmě o dcery z prominentních rodin. Rozhodně ale zabraňte jakékoliv konfrontaci s agresorkami nebo nějakému veřejnému „vyšetřování“ před třídou.

Na jednání do školy pokud možno nechoďte sama, vezměte si s sebou někoho, kdo Vás podpoří.

Ze strany školy s Vámi také určitě budou jednat nejméně dva lidé a cítila byste se pak v nevýhodě. (K úřednímu jednání máte právo vzít si další osobu.) Informujte ředitele o situaci a žádejte konkrétní návrhy, jak bude škola postupovat. Snažte se jednat diplomaticky a slušně, ale nekompromisně. Může se stát, že škola bude situaci zlehčovat („to nic není, jen takové běžné dětské šarvátky“) nebo navrhne jen vágní a formální postup („nebojte se, my na to dohlédneme“). Nenechte se zviklat a požadujte konkrétní plán, jak budou situaci řešit a jak Vaši dceru ochrání. Doufejme, že vedení školy bude kompetentní a bude schopné a ochotné Vám pomoci. Pokud ne, máte možnost kontaktovat pedagogicko-psychologickou poradnu, případně i školní inspekci. (Nebojte se, že dceři uškodíte. Naopak! Zde je asertivitní chování na místě a také jediné možné. Školy se chtějí vyhnout problémům a negativní publicitě, takže „tlak z vyšších míst“ je v tomto případě jen ku prospěchu věci.) V krajním případě je tu vždycky možnost přestupu na jinou školu.

Hlavně si musíte uvědomit, že smířlivostí v tomto případě nic nedosáhnete.

Jen razantní a důsledný zákrok bude mít efekt. Platí tady bohužel „zákon vlčí smečky“ – kdo neukáže zuby, bude sám pokousán. Přitom musíte stále věnovat maximální pozornost dítěti doma. Pokud cítíte, že to sama nezvládnete, najděte si odbornou pomoc – psychologa nebo pedagogicko-psychologickou poradnu, třeba v jiném městě, abyste se cítila více anonymní. Možná, že podporu psychologa bude potřebovat i Evička. Můžete se také obrátit na Linku bezpečí, kde Vám bezplatně poradí (rodičovská linka 840 111 234, e-mail: pomoc@linkabezpeci.cz). Další informace a kontakty najdete na internetu pod heslem šikana, vyšlo i několik knih o šikaně mezi dětmi, např. Mininalizace šikany (praktické rady pro rodiče), Kateřina Vágnerová a kol., nakladatelství Portál, 2009.