Milá Vendulo,
chápu, že zřejmě máte spoustu nejrůznějších starostí, které souvisejí s rozvodem a „zařizováním nové existence“ a bůhvíčím ještě, ale přesto mě zaráží jedna věc: to jste si opravdu ničeho podezřelého nevšimla už dřív? Opravdu přišly špatné známky na vysvědčení Vaší dcery jako hrom z čistého nebe? Opravdu s dcerou tak mizerně komunikujete, že se spokojíte s jejím prohlášením: „Nic, to je dobrý.“? Opravdu máte tolik starostí, že dopustíte, aby Vás dcera neobtěžovala s těmi svými?
Podle toho, co popisujete, vůbec nepochybuji, že je Eva obětí šikany, a to docela drsné.
Zároveň ale nepochybuji o tom, že díl viny na tom mají ti, kteří dovolili, aby byla „moc hodná“ a snažila se „druhé lidi omlouvat“. Ano, myslím tím Vás, milá Vendulo. Protože jestli se nedokážete sebrat a strhnout nějaké dvanáctileté „prominentní mrše“ z krku šátek, který ukradla Vaší dceři, znamená to, že je s vámi něco špatně. A vůbec – co když to nejsou žádné „prominentní mrchy“, ale obyčejné zakomplexované dyliny ze středostavovsky nudných rodin, které si prostě pro ukojení svých primitivních pudů vybraly nejslabší kus ze stáda? A co když ty učitelky, které si na Vaši dceru údajně zasedly, nejsou žádné démonické bytosti s promyšlenou strategií tyranie, ale obyčejné hloupé ženské, kterým je všechno jedno a chtějí mít především svůj klid? Tohle všechno nevíte a ani se tomu nesnažíte přijít na kloub a právě v tom je, milá Vendulo, díl Vaší viny na šikaně, která je páchána na Vaší dceři. Sebe i ji stavíte do role přirozených obětí a propadáte pocitu bezmoci, místo toho, abyste se zberchala a začala jednat.
Na konci svého dopisu se ptáte, co máte dělat – zda zajít do školy, kde se ta zvůle děje, nebo přihlásit dceru na jinou školu. Já myslím, že byste měla udělat obojí. A to první jste dokonce měla udělat už dávno. Tohle kolo jste, milá Vendulo, prohrála, takže začněte znovu a lépe třeba na tom osmiletém gymnáziu.