"Můžu mluvit s vámi oběma na soukromí?" zeptal se doktor, když jsme čekali na chodbě. Přikývli jsme a následovali ho do malé místnosti.
"Vaše dcera bude v pořádku," začal. "Ale během léčby jsme museli provést několik testů, včetně testu na krevní skupiny. A zjistili jsme, že nemůžete být biologickým otcem vaší dcery." Moje srdce se zastavilo. Lenka vedle mě začala brečet. V hlavě se mi motaly otázky. Jak? Proč?

Důvěra je pryč

Lékař nás pak nechal samotné s manželkou. "Tomáši, je mi to líto. Měla jsem ti to říct dříve," vzlykala Lenka. "Byla to chyba z minulosti, před tím, než jsme se vzali. Nikdy jsem si nemyslela, že to vyjde najevo." Několik dní jsem se nemohl vzpamatovat z toho šoku. Cítil jsem se zrazený, oklamaný. Všechna důvěra byla pryč jako mávnutím kouzelného proutku. Moje dcera, kterou jsem miloval celý život, nebyla moje biologická dcera. Nejhorší na tom bylo, že jsem byl poslední, kdo se to dozvěděl.

Obrovská propast

Dny ubíhaly a Tereza se zotavovala. Když jsme ji konečně mohli vzít domů, snažil jsem se pro ni být silný. Ale uvnitř mě něco umíralo.
"Tati, jsi v pořádku?" ptala se mě jednoho večera. V jejích očích byla starost a láska. "Jsem," odpověděl jsem, ale moje slova zněla prázdně. Jak jsem mohl být v pořádku, když se celý můj svět rozpadl? S Lenkou jsme se snažili mluvit, ale mezi námi byla propast. Cítil jsem se podvedený, nemohl jsem překročit ten práh zrady. Vůbec nevím, jak jsem ty dny a týdny přežil v práci. Chodil jsem jako v mrákotách, večery jsem trávil v hospodě.

Těžké rozhodnutí

Měsíce plynuly a já si uvědomil, že ačkoliv miluji Terezu jako svou vlastní, nemohu zůstat v manželství postaveném na lži. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života. "Lenko, nemůžu to takhle dál," řekl jsem jí jednoho večera. "Miluji Terezu, ale mezi námi je to už jiné. Nemůžu tady zůstat." Lenka plakala, když jsem sbíral své věci. S Terezou jsme si dlouho povídali. Vysvětlil jsem jí, že tohle není o ní, že ji miluji a že to tak vždy bude. Když jsem odcházel z domu, cítil jsem se hrozně. Ale věděl jsem, že pro moji duševní pohodu je to nezbytné. Život mě naučil, že některé věci se nedají napravit, a že někdy musíme udělat těžké rozhodnutí, abychom se mohli posunout dál.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.