Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Chystáme svatbu a všichni nám do toho mluví

Udělejte to po svém. Rodiče to přežijí.

Milá Mariano,

za ten rok, co odpovídám na dopisy čtenářek na stránkách Kafe.cz, jsem jejich prostřednictvím narazila už na spoustu větších i menších trápení i na několik opravdových osobních tragédií. Ale váš dopis je první, při kterém se mi pusa sama od sebe začala roztahovat do úsměvu. Vždyť to, co se vám teď jeví jako hrůzostrašné dilema, je ve skutečnosti situace jak vystřižená hned z několika slavných filmových pohádek. A vy, vy v ní hrajete roli princezny.

Vezměte si třeba takovou Pyšnou princeznu. Aby Krasomila vystřízlivěla ze své pýchy a omočila si nožku v reálném životě, musela na chvíli opustit pohodlí svého zámku a se zahradníkem Miroslavem vyrazit do světa.

Anebo Šíleně smutná princezna. Rodiče jí už už chystají svatbu s princem Neckářem ze spřátelené země, ale ona si to prostě musí udělat po svém a zamiluje se do desperáta zavřeného ve vězení (netušíc, že je to právě onen princ).

A to ani nemluvím o nejnovějším případu, pohádce Peklo s princeznou, jejíž hrdinka v podání Terezy Voříškové uprchne před svatební trachtací v režii svých královských rodičů, aby se pod širákem dala dohromady s princem Mádlem.

Zkrátka a dobře, každá princezna musí jednoho dne opustit rodný zámek, přitom tak trochu naštvat veličenstvo tatínka, a vyzkoušet si skutečný život ve skutečném světě. A nebojte se, ten tatínek král to na konci každé pohádky nakonec pochopí a dá své dceři za pravdu. Mamince královně to možná trvá trochu déle, ale taky to skousne.

To nejromantičtější, co můžete v tuto chvíli udělat, je vzít svého (jistě ne hloupého) Honzu za ruku a zamířit na nejbližší městský úřad (nebo do nejbližšího kostela), kde vás oddají jen se dvěma svědky. Nebojujte s rodiči, ale uspořádejte si takovou svatbu, kterou si budete moci zaplatit sami, bez jejich přispění.

To nejromantičtější, co můžete v tuto chvíli udělat, je vzít svého (jistě ne hloupého) Honzu za ruku a zamířit na nejbližší městský úřad (nebo do nejbližšího kostela), kde vás oddají jen se dvěma svědky. Nebojujte s rodiči, ale uspořádejte si takovou svatbu, kterou si budete moci zaplatit sami, bez jejich přispění.

Jinak by se vám snadno mohlo stát, že ještě za deset nebo patnáct let budete tatínkova a maminčina loutka. Protože vám přece přispěli na rodinný domek. Protože vám přece zaplatili dovolenou. Protože vám přece hlídají děti. Protože přece táta Honzovi sehnal to výnosné místo v kamarádově firmě. A tak dále, a tak podobně. Je prima mít ve svých rodičích záchrannou síť, ale jednoho dne můžete zjistit, že vás ta síť omotala a spoutala od hlavy až k patě.

Ostatně Vás mohu ujistit, že mezi velkolepostí svatebního obřadu a trvanlivostí manželského svazku nepanuje žádná přímá (ani nepřímá) úměra. Jedno z nejidyličtějších manželství, co ve svém okolí znám, má dvojice mých přátel, kteří se na radnici vydali po čtrnáctidenní známosti. Pravda, tam zjistili, že nemají vyřízené všechny potřebné papíry, takže než je doopravdy oddali, trvalo to další tři týdny. Ale jejich minimalistická svatba byla předehrou k opravdu maximalistickému soužití: letos, když slavili třinácté výročí seznámení, jí například on poslal messengerem do práce kytici třinácti růží...

Takže, možná to bude znít jako fráze, ale je to tak: bude to váš život. Nenechte si ho režírovat od někoho jiného, byť by to byli vaši vlastní rodiče.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky