Chystáme svatbu a všichni nám do toho mluví

Zdroj: Mirek Vostrý

Mariana chce svatbu pouze pro své nejbližší. Její matka a tchýně ale mají jinou představu...

Milé Kafe.cz

minulý měsíc mě můj přítel požádal o ruku a ze mě se stala nejšťastnější žena na světě. Konečně! Chtělo se mi plakat i smát se zároveň. Samozřejmě jsem to už nějakou dobu očekávala a vysnila si svou svatbu.

Jako každá dívka jsem měla svou představu už od malička, ale ta představa se samozřejmě časem měnila, až k dnešní podobě. Jako teenager jsem chtěla velkou princeznovskou svatbu, kde budu v bílých šatech, hostina se odehraje v luxusní restauraci, budeme mít pětipatrový dort, podávat se budou vybraná jídla... Jenže teď bych chtěla menší neformální oslavu, kam se pozve nejbližší rodinný kruh, dvacet kamarádů a kamarádek. Chtěla bych to mít někde venku na zahradě, kde se budou grilovat kuřata, prasátko, místo kapely tam bude jen DJ, který bude hrát to, co se nám líbí.

Jako teenager jsem chtěla velkou princeznovskou svatbu.

Doma jsem radostnou novinu oznámila, mamka byla nadšená a hned se také ptala, kde bych to chtěla mít. A už to začalo. „Vy jste se snad zbláznili? To má být tvůj velký den a ty se budeš válet někde u ohně? A co když začne pršet?“ Námitku, že existují stany přešla jako jarní deštík. Čtyřicet lidí? Nesmysl, jen když pozveme naši rodinu, bude to třicet lidí a co Honzova rodina? Taky by se hodilo, abychom pozvali otcovy obchodní partnery, samozřejmě, že jen ty významné. To se musí udělat někde v hotelu, v odpovídajícím prostředí.

Hned se spojila s Jiřinou, mou budoucí tchyní, přizvala i babičky a nátlak začal. Jasně, že ne na matku, ale na mě s Honzou, se kterým jsme se na podobě svatby shodli. Mamka pak udělala ústupek: „dobře když tak trváš na venkovní slavnosti udělá se to na nějakém zámečku, kde budeme moci používat i zahradu a abys nepřišla o ten gril, udělají se nějaká jídla na grilu. Ostatně s tím prasátkem to není tak špatný nápad, je to takové neobvyklé.“

Vy jste se snad zbláznili? To má být tvůj velký den a ty se budeš válet někde u ohně?

A tak dál. Chce se mi ze všeho brečet. Nejradši bych celou svatbu zrušila. Já chtěla jen své nejbližší a oni mi z toho chtějí udělat oficiální monstrakci pro otcovi obchodní přátele. Jako by moje přání vůbec nebyla důležitá. Je mi teprve třiadvacet a nemám z toho rozum. Prý bych pak litovala, že svatba je vážná věc, životní krok a tomu by měl odpovídat i její slavnostní charakter. A hlavně si mám uvědomit, že platit to bude otec, a že tudíž do toho mají právo mluvit. A že jsem nevděčná.

Nevím, co mám dělat. Mám rodiče ráda a vím, že to myslí dobře, ale o tomhle bychom si měli rozhodnout sami. Od matky jsem i něco takového čekala, je prostě taková, že musí ukazovat jak je bohatá a co všechno si můžeme dovolit. Ale zklamala mě Jiřina, tchyně, se kterou si rozumím pomalu víc než s mamkou a vždy mi přišla naprosto v pohodě. S moderními pokrokovými názory. Ale jak přišla řeč na svatbu, jako by se na nás s mojí mamkou domluvily.

Opravdu jsem divná, když chci něco malého, intimního, nenáročného?

Ani u kamarádek jsem nenašla zastání. Všichni říkají, že by na mém místě brali všemi deseti, kdyby jim někdo nabídl takovou nádhernou svatbu jak z amerických filmů. A že jsem rozmazlený fracek.

Opravdu jsem divná, když chci něco malého, intimního, nenáročného? Chci toho po rodičích tolik? Uvažovali jsme, že bychom utekli, jenže nechci našim ani Honzovým rodičům ublížit. Mám se podřídit, nebo mám začít bojovat a prosadit si svou? Víte, někdy si pod tím nátlakem říkám jestli nakonec nemají pravdu. Ale v srdci vím, že nemají. Myslím, že svatba je náš životní krok, je první a ten bychom měli udělat sami.

Vaše Mariana

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky