Milá Mirko,
asi vám nemusím připomínat, že vztah s ženatým mužem je rizikový podnik. Ať už nakonec dopadne jakkoliv, někdo na to doplatí. Často bohužel právě milenka.
Z vašeho dopisu jsem si vypočítala, že vztah s Jiřím trvá necelý rok. To je pořád ještě fáze „akutní lásky“ – zamilovanosti, kdy je člověk vláčen emocemi a tak trochu mimo tvrdou realitu. To u většiny lidí trvá přibližně rok. Ve vztahu s překážkami, tak jako u vás, to může trvat i mnohem déle, protože je to pořád riziko a romantika, nemáte šanci si zevšednět. Ve vašem případě asi nepůjde jen o hormonální vzplanutí, protože jste se znali už delší dobu předtím a rozuměli jste si i jako kamarádi. Přesto doporučuji dát si na čas a nedělat teď žádná zásadní rozhodnutí.
Postupně totiž zřetelněji uvidíte, kam váš vztah směřuje. Jsou v zásadě jen tři možnosti:
| 1. Oba zjistíte, že to jinak nejde a rozhodnete se být spolu. |
| 2. Vy ho budete pořád chtít, ale on se neodhodlá k rozchodu s manželkou. |
| 3. Váš vztah bude s časem méně a méně intenzivní a postupně skončí sám od sebe, nebo ho ukončí jeden z vás. (Teď si určitě říkáte, že tohle se nemůže stát, ale věřte mi, že se v lásce může stát cokoliv a nic není stoprocentně jisté.) |
Osobně si myslím, že není vyloučena varianta první. Pro vás by to byl méně drastický proces než pro vašeho přítele (a jeho ženu, samozřejmě). Vy ho milujete a chcete s ním být a z vaší strany tomu nic nebrání. Máte pochopitelně špatné svědomí vůči jeho ženě, ale dokázala byste se ho kvůli ní vzdát? Myslím, že ne. A dá se to pochopit. Zamilovala jste se do manžela jiné ženy, to se bohužel stává. Snažila jste se tomu bránit. Nerozbíjíte rodinu s dětmi. Morální problém má spíše on a musí to být plně jeho rozhodnutí. Netlačte na něj, dejte mu čas, aby se s tím vyrovnal. Jeho ženě to samozřejmě ublíží, ale tak to bohužel v životě chodí a v takovýchto situacích se tomu nelze vyhnout. Snažte se aspoň být slušní a citliví.
| Ženy, které tím prošly před vámi, to popisují asi takhle: „První rok láska a štěstí, druhý rok láska a plány, třetí rok a dále frustrace.“ |
Musíte ovšem počítat i s tím, že může nastat varianta druhá: vztah bude pořád krásný, ale budete ho stále tajit před okolím a přítel se neodhodlá manželku opustit. V tom případě byste měla být (k sobě i k němu) tvrdá a vztah ukončit. Čím dřív, tím líp. Asi by to znamenalo i změnit práci, jinak byste se nedokázala od minulosti odpoutat.
A jak dlouho čekat? Na to neexistuje přesný návod, ale ženy, které tím prošly před vámi, to popisuji asi takhle: „První rok láska a štěstí, druhý rok láska a plány, třetí rok a dále frustrace.“ Neboli: Nejpozději tak po dvou letech by se mělo pomalu vyjasňovat, jak to s vámi a s přítelem bude dál. Ne že hned musí přijít radikální kroky, ale musí být vidět další směr. Vy se rozhodněte napřed sama za sebe, zda s ním opravdu chcete žít a jste ochotná čekat, než se vše vyřeší. Odpověď bude nejspíš ano. Řekněte mu to. Pak se musí vyjádřit on. Potřebuje na to čas, pochopitelně, ale ne do nekonečna. Déle než tři roky byste se v nejistotách potácet neměla. (To je samozřejmě hodně přibližný odhad, ale snažím se být aspoň trochu konkrétní.)
Nevím, Mirko, co vám na závěr z těch výše uvedených variant spíše přát. Žádná není ideální a nikdo nevíme, co budoucnost přinese. Proto jsou naše rozhodování vždycky nejistá. Ať se vaše problémy vyřeší tím nejlepším možným způsobem.