Chodím s ženatým mužem

Dobrý den,

s potěšením a i jistým překvapením jsem zjistila, že se v této listárně věnujete i ožehavějším a řekněme kontroverznějším tématům, a že ženy, které se vám svěří a nežijí zrovna podle obecně zažitých morálních standardů, neodsuzujete. Proto jsem našla odvahu a rozhodla se svěřit se vám. Někomu si opravdu potřebuji vylít srdce a kamarádkám to moc nejde. Před nimi raději svůj současný vztah tajím, chodím totiž se ženatým mužem. Už to samo o sobě je komplikované, a jelikož jde o kolegu z práce a mé dvě nejlepší kamarádky tam pracují také, mlčím o tom i před nimi.

Nikdy mě nenapadlo, že se mi to stane. Vždy jsem prchala před každým, kdo měl na prstu navlečený prstýnek, nebo měl přítelkyni. S kolegou, Jiřím, se to stalo ani nevím jak. Pracujeme ve středně velké firmě, v takové, kde se všichni znají letmo, ale jen málokdo dobře. Nevíte, s kým si tykáte a s kým vykáte, a tak tu kvůli jednodušší komunikaci platí interní nařízení o všeobecném tykání. Do firmy jsem nastoupila před třemi lety, práci mi dohodily již zmíněné kamarádky. Jiří tam již pracoval jako vedoucí jiného oddělení. Promiňte, že píšu nekonkrétně, ale jinak to nejde.

Seznámili jsme se krátce nato na jedné firemní akci. Nebyla to láska na první pohled, žádné podlomení kolen a tlak na prsou. Prostě jeden docela sympatický kolega. Večer jsme prokecali převážně spolu, překvapilo mě, že si s úplně cizím chlapem rozumím jako s nejlepší kamarádkou. Občas jsme zašli na cigáro, občas na kafe, takhle to trvalo přes dva roky. Prostě dobří přátelé, kteří se sobě navzájem mohou vyplakat na rameni. Podržel mě, když mě opustil přítel, chodil si postěžovat, když se neshodli s manželkou.

Bylo to tak pomalé a plíživé, že ani nevím, kdy jsem se do něho zamilovala, ale vloni v létě jsem si to uvědomila. Snažila jsem se naše styky omezit, ale nešlo to. Byla jsem ráda, jen když jsem mu mohla být nablízku, když už nic jiného. Jednou jsme si vyrazili, přiopili se a vyspali se spolu. Ráno to byl děs. Když jsem si uvědomila, co se stalo, chtěla jsem zalézt pod postel. Byla jsem šťastná, ale bála jsem se, že se lekne a začne se mi vyhýbat. Jaké bylo mé překvapení, když se probudil, řekl mi, že on je na tom podobně a že už si zkrátka nemohl pomoci.

Začali jsme se tajně stýkat, u mě v bytě. V práci se snažíme raději se moc nevidět a mluvit jen pracovně, aby si někdo ničeho nevšiml. Zatím snad ne. Ale na druhou stranu je to hrozné. Lžu svým nejlepším kamarádkám, lžu svému okolí, lžu rodičům, protože se stydím. Znám i jeho ženu, je to strašně milá osoba. O to je to horší, ať dělám co dělám, nemůžu ji aspoň začít nesnášet. Tak se před ní schovávám.

Nejhorší je, že vztah mezi mnou a Jirkou nepolevuje, spíš naopak, jde o velice silné pouto, které je nahlodáváno jen pocity viny a životem ve lži. Nevíme, co dělat. Jirka nechce Ivě ublížit a upřímně, já také ne. Na druhou stranu, rozejít se... Nevím, zda bych to přežila, a vlastně ani jeden nechceme. Začarovaný kruh, ať uděláme cokoli, bude to špatně. Máme ublížit jedné hodné ženě a sami se shodit před celým okolím? Nebo se rozejít a odstěhovat se na druhý konec republiky? Nevím. Jen bych chtěla být s ním.

Pořád se utěšuji, že jde jen o chemickou reakci, zamilovanost, která pomine a bude lehčí to ukončit, ale uvnitř vím, že si lžu. Nikdy jsem nic tak silného nepoznala. Co byste na mém místě udělali vy? Která z dvou špatných variant je ta lepší?

Díky, snad mě pochopíte, Mirka