Nemyslím si, že by vaši rodiče byli zatvrzelí xenofobní omezenci. Z vlastní zkušenosti vím, že naše děti testují naši otevřenost, toleranci a ochotu akceptovat nové a neznámé věci často způsobem, který nám vyráží dech. A můžou s tím začít klidně třeba už v pěti letech.

Když moje starší dcera chodila do školky, stala se součástí mezinárodního a multikulturního holčičího čtyřlístku. Kromě Adélky do něj patřila také kudrnatá a černooká dcera česko-brazilského páru, roztomilá Vietnamka, jejíž rodiče trávili veškerý čas od rána až do noci v jejich rodinném obchodě se zeleninou, a okouzlující dcerka romského taxikáře. Když spolu všechny čtyři tancovaly na vystoupeních tanečního kroužku, my, jejich matky, jsme se rozplývaly, jak jim to čtyřbarevně sluší. Pak nás ale čas rozvál do různých světových stran. Zatímco Brazilka se posléze s rodiči odstěhovala do Španělska a Vietnamka odešla studovat na jazykovou základku, romská kamarádka Simonka mé dceři zůstala a usedly spolu do školní lavice v první třídě. A ve druhé třídě. A ve třetí třídě. A já jsem postupně začínala pochybovat o své otevřenosti vůči multikulturní bezbřehosti.

Když mi poprvé přišla esemeska od její matky, ve které stály výrazy jako "nezlopte se" a "naschle", jenom jsem se smála - a považovala to za milou kuriozitu. Když mi pak Adélka v sedmi letech zatančila taneček, který ji Simonka naučila - taneček spočívající v pantomimickém zvýrazňování druhotných i prvotních pohlavních znaků - smála jsem se už poněkud kysele. A když mi Adélka v osmi letech oznámila, že Simonka má kamarádku, která fetuje (má dcera očividně netušila, co to slovo znamená, a mluvila o tom jako o něčem fascinujícím a interesantním a exotickém, asi jako je domácí chov hadů nebo cesta na Nový Zéland), zalapala jsem po dechu.

Když mi poprvé přišla esemeska od její matky, ve které stály výrazy jako "nezlopte se" a "naschle", jenom jsem se smála - a považovala to za milou kuriozitu.

Proč zrovna já?! říkala jsem si hořce. Jiné děti mají kamarády, kteří chodí do skauta, kamarády, kteří chodí do jazykovky nebo do ZUŠky nebo do baletu. Proč zrovna moje dcera má kamarádku, která si chodí se svými sestrami posedět na zábradlí před školou? Která už v první třídě vlastnila oflitrované boty na (docela) vysokém podpatku? Která návštěvu MacDonalda považuje za hodnotnou kulturní akci, něco jako výpravu do Národního muzea (a její rodiče si myslí prakticky totéž)? A co horšího, zaúpěla jsem v duchu, co když tahle kamarádka se všemi svými hrozivými lákadly (časná sexuální vyspělost, interesantní fetující přátelé, oflitrované boty, oflitrované sukně, oflitrované cokoliv...) vydrží mé dceři i do budoucna? Co když ji nakazí svým životním stylem a stáhne ji na šikmou plochu?

Pak jsem si ale uvědomila ještě jednu věc: že moje dcera je moje dcera. A že není, s odpuštěním, blbá. A že ve všech důležitých životních situacích se bude muset rozhodnout sama a já můžu jen doufat, že se rozhodne dobře.

Takže kamarádku Simonku má Adélka pořád. Občas od ní donese domů zajímavou průpovídku nebo neuvěřitelnou historku. Její jinakost (stejně jako její vkus v oblékání a vztah jejích rodičů ke vzdělání) mě už ale neděsí. Prostě vím, že moje dcera si to v hlavě nějak srovná.
Ale trvalo mi dost dlouho, než jsem na tohle přišla.

Takže: nezatracujte své rodiče za to, že nemůžou skousnout jinakost vašeho přítele. Mají vás rádi a tak to nakonec nějak zvládnou. Ale může jim to trvat dlouho. Zatraceně dlouho.