Milá Markéto,

Znáte film „Hádej, kdo přijde na večeři?“ Je to starší americký film (1967) s výborným hereckým obsazením (Katharine Hepburn, Spencer Tracy, Sidney Poitier) a jde v něm přesně o váš problém. Dívka přivede ke svým (inteligentním, slušným, milujícím) rodičům poprvé na večeři přítele – a je to černoch. Co se děje pak, to celkem přesně odpovídá tomu, co zažíváte vy teď, v roce 2009.

Můžeme se na to dívat i tak (a asi to tak nějak bude), že jsme tady v Čechách v rasové toleranci nejmíň o 40 let pozadu. Doufám, že důvodem je nezvyk, ne přirozeně xenofobní národní charakter. Komunity jiné barvy pleti, kultury a náboženství tu od 50.let minulého století prakticky nežily. To je dlouhá doba. A lidé nesměli cestovat, neměli informace o světě ani z jiných zdrojů a tak se přirozeně jejich obzor zúžil. Bude chvíli trvat, než si zvyknou žít ve smíšené „mnohobarevné“ společnosti. Ale snad se to přece jen pomalu zlepšuje.

Takhle nějak vypadá obecná situace. Vašich rodičů se to asi netýká - píšete, že jsou to otevření, tolerantní lidé. Ale všechno je jinak, když dojde na jejich vlastní dceru. Tak to obvykle bývá. Jejich prvotní reakce je z rodičovského hlediska celkem pochopitelná – nejsou (snad proboha) rasisti, jen se o vás bojí. Všechny jejich otázky (jak se k vám chová, jak by to bylo s dětmi atd.) jsou sice poněkud urážlivé pro Chrise i pro vás, ale je za nimi hlavně strach a možná i špatné životní zkušenosti vašich rodičů. Pochybují, že dva tak „odlišní“lidé mohou spolu harmonicky žít. Vědí, že lidé odlišných tradic nebo náboženství, i když se moc milují, mohou (ale nemusí) mít později v manželství neshody ohledně životních hodnot, výchovy dětí atd.

Vašich rodičů se to asi netýká - píšete, že jsou to otevření, tolerantní lidé. Ale všechno je jinak, když dojde na jejich vlastní dceru. Tak to obvykle bývá. Jejich prvotní reakce je z rodičovského hlediska celkem pochopitelná.

Snažte se proto jejich přehnané reakce chápat v tomto kontextu. To ale neznamená, že jim máte ustupovat. Chris přišel s vámi do vaší země. Je to on, kdo se musí přizpůsobovat, kdo nese hlavní tíhu předsudků a odmítání. Proto potřebuje vaši maximální podporu. Měla byste v tom být velmi pevná i ve vztahu k rodičům. (Myslím ale, že to děláte. Jen pochopitelně těžko nesete jejich nepochopení. Možná jste to trochu tušila předem, když jste jim „zapomněla“ :-) napsat, že Chris je černoch, že?)

Člověk bohužel nemůže mít všechno. Často si musí vybrat, co je pro něj v danou chvíli nejdůležitější. A pro vás je to teď Chris a váš vztah. Rodiče by měli být na důležitém, nicméně až dalším místě. Dávejte jim jasně najevo, že je sice máte moc ráda a respektujete je, ale do vztahu si mluvit nenecháte. I za cenu, že byste musela dát otevřeně přednost partnerovi před rodinou. (Ne natrvalo, spíš aby pochopili. Nebojte se, že je ztratíte. Jsem přesvědčená, že si zvyknou a přijmou ho, jen jim to třeba ještě chvíli potrvá.)

Se svatbou bych klidně ještě počkala. Ne kvůli rodičovským předsudkům, ne kvůli těm vašim rozdílným barvám :-), ale protože není důvod spěchat. Před svatbou by se měli lidé měli nejen dobře znát a mít rádi, ale také se pokud možno domluvit na dalších životních plánech – kde (v které zemi) budeme žít, kolik asi chceme dětí a kdy, jaké máme představy o výchově, rodinném životě apod. V případě smíšených dvojic je to dvojnásob důležité. Měla byste poznat Chrisovu širší rodinu, její kořeny a tradice. Teď to třeba mezi vámi žádnou roli nehraje, ale může to být důležité později, až budete mít rodinu.

Tím se v žádném případě nechci zařadit po bok vašich rodičů a odrazovat vás, jen upozorňuji na obecná pravidla. Myslím ale, že z vás dvou bude spokojený pár a všechno dopadne dobře. Pocházíte sice každý z jiného prostředí, v něčem jste jiní, ale tak akorát, v základních hodnotách se shodnete. Jak praví klasik (nevím už který): „Musíme být natolik podobní, abychom si rozuměli, ale natolik rozdílní, abychom se milovali.“