Milá Markéto, já myslím, že ze strany vašich rodičů nejde o rasismus střihu „chceme bílé Čechy“, ale spíš o strach z exotična. Kdybyste si domů přivedla Eskymáka, tvářili by se nejspíš stejně, a to mají Eskymáci pleť bílou. Je za tím pudová obava: s člověkem, jenž už na první pohled vypadá, že je z jiného kraje, přijde jiný mrav a změní se zavedené pořádky.

Pokud jde o otázku, jestli se rodiče s černým zetěm někdy smíří, troufnu si šalamounsky tipnout, že to máte půl na půl. Kdybyste s Chrisem měli dítě, bylo by to asi snazší: děcko, ať už má jakoukoli barvu pleti, obměkčí každé prarodiče. Ale myslím si, že je tu důležitější otázka: jestli to s Chrisem vydržíte vy. Ne proto, že je černoch, ale protože je prostě cizinec.

Ve svém dopise naznačujete, že jste moderní kosmopolitní žena a xenofobie je vám naprosto cizí, takže jste si zprvu ani nevšimla, že je Chris černoch. Dovolím si to okomentovat zacukáním v koutku úst. Žen a dívek, které se podobně jako vy nadechly svěžího ostrovního větru a pak se jim zdál český dvorek zatuchlejší, než ve skutečnosti je, znám docela dost. Začaly chodit s Britem, Skotem či Irem a všechno vypadalo opojně, dokud se neukázalo, že míšení rozdílných kultur je sice fajn pro civilizaci, ale problém pro dva jednotlivce. Při téhle internacionální chemii totiž někdy vzniká třaskavá směs, přičemž rozbuškou se může zdát zdánlivý detail - třeba jestli slavit Vánoce 25. prosince jako v Anglii, nebo o den dřív jako v Čechách.

Přesně na tohle dojela moje spolužačka, kterou studia anglo-amerikanistiky vehnala do náruče moderně smýšlejícího Brita. Patnáctiměsíční vztah vyvrcholil štědrovečerní hádkou a dříve kosmopolitní holka dnes hystericky nenávidí vánoční pudink a britské soudce, kteří mají zcela odlišný názor na to, jak, kde a s kým by mělo vyrůstat dítě, jež vzešlo z někdejší velké ostrovně-kontinentální lásky.

Česká holka toužící po cizinci - to už je málem archetypální postava. A tenhle archetyp má své poddruhy. Připomeňme si alespoň některé:

Peggytky - holky, které se táhnou za anglicky mluvícími muži. Jsou velmi častým jevem. Své inklinování k Američanům, Britům, Skotům, Irům či Australanům maskují zdokonalováním se v jazyce. Často ovšem nejde jen o jazyk, nýbrž taky o lepší bydlo.
Conchitky - holky fascinované muži, kteří mluví španělsky. Conchitky většinou neloví cizince kvůli lepšímu bydlu, ale z erotických důvodů. Takový Španěl, Mexičan anebo třeba i Kubánec má přece v sobě jižní temperament, kdežto v Čechách jsou samé studené čumáky, že ano.
Gerdičky - holky, co dělají společnost Němcům. A přiznejme si otevřeně: kdo jiný splní dívčí sny o létajících pečených holubech a stromech obrostlých bratwursty lépe než Němec?

Giovannitky - holky vyhledávající Italy. Dnes ubývají, ale v 80. letech jich u nás bylo hojně. Snědí muži, kteří nešetří sladkými slůvky, horké pláže, romantika benátských gondol a obchody plné bot... Spousta českých děvčat, která se provdala do Itálie, brzy zjistila, že místo vášnivého líbání na benátské gondole dělají služku manželově rozvětvené rodině.

Sulejky - holky lovící mezi Araby. Dnes jsou na ústupu, ale ještě před patnácti lety jste na ně mohli narazit velmi často. Co je na Arabech přitahovalo? Kultivovanost a peníze, byť to první třeba předstírali a to druhé neměli. Krutou daní za výsadu být Sulejkou je vdát se za muslima do muslimské země.
Jovanky - v časech, kdy byla dovolená v Jugoslávii vzácnost, to byly holky, které se rády nechaly svádět Srby, Chorvaty atd. Těmhle horkokrevným mužům se říkalo „plážoví inženýři“ - většinou o sobě tvrdili, že vystudovali vysokou školu technického zaměření, což poněkud absurdně dokládali tím, že uměli pár slov německy. Co mohli Češkám nabídnout? Jistě, sex.

Milá Markéto, ať už naplňujete archetyp Češky pudově vyhledávající náruč cizince, nebo vás s černým Britem nevyhnutelně svedly dohromady karmické zákony, přeju vám hodně štěstí. Mám takové tušení, že ho budete potřebovat.