Milá XY!

Jak Vám rozumím! A určitě nejen já. Postava (váha, proporce, konfekční velikost, celulitida atd.) je dnes pro ženu trauma číslo jedna. Podle různých průzkumů je se svým tělem nespokojeno 60 - 70 % žen. A začíná to už u malých holčiček kolem 8 let, což svědčí o tom, že je to sociokulturní fenomén. Ideálu štíhlosti a dokonalého těla totiž prakticky nelze uniknout.

Jelikož jste neposlala fotku ani žádné své míry a váhy, těžko říct, zda je to s Vaší postavou tak špatné, jak si myslíte. Myslím, že asi ne. Většinou totiž bývají ženy příliš sebekritické a vidí to horší, než to ve skutečnosti je. Podle Vašeho dopisu soudím, že máte jednu velkou výhodu: máte zřejmě klasickou ženskou postavu typu hruška (boky, zadek, nohy). To je něco, co třeba plně neodpovídá současným módním trendům, ale zato to dokonale odpovídá tisíciletému archetypu ženy. A všichni muži mají podvědomě tento model ženy zafixovaný jako atraktivní. (Poměr pas-boky má být ideálně 0,7 – 0,85, ať už je pas kolik chce.) Evoluční psychologie praví, že si muži tento typ ženské postavy podvědomě vybírají, protože je evoluce naučila, že svědčí o vyváženém hormonálním stavu a plodnosti. Hůř je na tom model ženy jablko, drsně řečeno koule (poměr pas-boky 1,0). Ale i tam netřeba zoufat. (Návrhy postupů viz dále.)

A pokud jde o ty minisukně a jiné sexy modely: Když se v nich cítíte tak špatně, nenoste je. Manžel to bude muset přežít. Žena nesmí mít ze sebe špatný pocit. Ten se pak projeví na její „řeči těla“ a celkovém projevu, přímo to z ní čiší a stává se nepřitažlivou. Lépe být „nesexy“ oblečená a cítit se v tom dobře. Nejste ale jen moc sebekritická? Manžel snad má taky trochu rozumu a kdybyste v těch minisukních vypadala tak strašně, jak to líčíte, asi by Vás do nich přestal nutit.

Ačkoliv u chlapů člověk nikdy neví :-)

Váš problém je taky určitě nízké ženské sebevědomí („co na mně manžel vlastně viděl…“ apod.). I v tom Vám většina z nás určitě rozumí. Je to ale chyba! Sebevědomí, nebo spíš sebeúcta, není nic objektivního, je to velmi subjektivní pocit vlastní hodnoty. A nemusí být kdovíjak založen na úžasných kvalitách dotyčného. (Všichni známe spoustu lidí, kteří si sami sebe necení, ačkoliv by oprávněně měli, a naopak.) Protože je sebeúcta psychologický faktor, dá se mu taky psychologickými metodami pomoci (i bez toho, abyste zhubla 10 kilo nebo dala udělat liposukci). Pokud byste o tom chtěla vědět víc, napište a můžeme se tomu na Kafe.cz více věnovat.

Proč jsme vůbec postavou a štíhlostí tak posedlé?

Bodejť bychom nebyly, když to na nás chrlí okolí a média od rána do večera a v módních obchodech si můžeme koupit tak leda čepici, protože velikosti tam vedou nejlépe od XS do M! Jak známo, mají ideál extrémní štíhlosti do značné míry na svědomí média a módní byznys.

Uvádějí se 2 hlavní důvody, proč tomu tak je:

  1. Na hubených ženách bez prsou prostě moderní oblečení lépe vypadá. I na fotografiích (ty se navíc retušují) a v médiích, která přidávají na kilech (film, televize).
  2. Druhý argument je tak trochu sporný: mnozí návrháři jsou gayové a dávají proto přednost chlapeckým typům žen. Možná ano, možná ne, těžko říct.

Trend štíhlosti také souvisí s tím, že naše (myšleno euroamerická) společnost žije v dostatku. Lidé nehladoví, jídla je nadbytek a je to nejdostupnější a nejsnadnější potěšení. Levné nekvalitní potraviny, které si spíše kupují chudší lidé, jsou obvykle samé tuky, škroby a sacharidy, po kterých se tloustne. Proto se jaksi vžilo, že k vyšší sociální úrovni ženy patří být štíhlá a elegantní (znamená to, že jí kvalitně a přiměřeně, umí si odříkat, cvičí, pečuje o svůj vzhled).

Jinak je tomu v chudých rozvojových zemích, např. v Africe. Tam stále ještě platí, že hubenost je známkou chudoby a nadváha známkou blahobytu. (V těchto zemích také téměř neexistuje mentální anorexie, právě z tohoto důvodu. Ženy mají jiné starosti než si hýčkat svou postavu.)

Afričani a Arabové si tradičně potrpí na pořádné ženské proporce.

(Chcete-li zažít na vlastní kůži pocit, že jste hvězda, jeďte např. do Egypta. Tam platí „čím více vnad, tím lépe“. A taky se tam muži nijak nestydí dát to najevo. Až je to poněkud obtížné.) To, že se třeba velké zadky líbí někde jinde, je nám ovšem v našich končinách houby platné. Od nás se chce štíhlé souměrné tělo – porody neporody, věk nevěk. Všichni víme, že je to nereálné, víme, že modelky a jiné celebrity kvůli tomu hladovějí a trpí anorexií (mají x plastických operací, šňupou kokain apod.). Stejně bychom chtěly vypadat jako ony.

Média na nás věčně chrlí diety a fotografie dokonalých (a ještě vyretušovaných Photoshopem) ženských postav.

Všichni kolem nás pořád melou o hubnutí. Doporučuji vzpouru! Zkusme jít proti proudu a vykašlat se na to, co nám okolí vnucuje. Náznaky tohoto trendu už jsou ve světě vidět. Uzavřeme mír sama se sebou i se svým tělem. Když se budeme nesnášet za to, že máme třeba široké boky, nijak nám to nepomůže je předělat, akorát se nám podaří být nespokojená a protivná.

Mluvím tu o pocitech, ne o rezignaci.

Netvrdím, že se člověk nemá snažit na sobě pracovat, ale mělo by to mít motivaci pozitivní, ne zuřivou a sebedestruktivní. (Je to možná tak trochu jako s neschopností otěhotnět. Jak známo, často je z lékařského hlediska vše v pořádku, a přesto žena neotěhotní, ačkoliv se velmi usilovně snaží. Právě ta křečovitá snaha vede k tomu, že tělo stávkuje. Když se jí podaří uvolnit a přestat se na miminko tolik fixovat, najednou se to povede.) Není samozřejmě jednoduché smířit se se svými nedostatky a motivovat sama sebe laskavě a pozitivně. Vždycky mě rozčilovala formulace „mít se ráda i se svými kily“. Jak může mít člověk rád svou velikost XXL nebo 90 cm v pase? Mít rád je totiž moc silný výraz. Ale než se tím pořád užírat, může to člověk (žena) akceptovat. A podle své situace buď řešit, nebo nechat plavat.Co to konkrétně znamená? Navrhuji následující postoje a postupy (obávám se, že většinu z nich jste již stokrát četly a slyšely, event. vyzkoušely. Některé naopak možná budou chybět. Ono se toho zas tolik nového vymyslet nedá):

  1. Jako první uzavřete mír se svým tělem. Chudák tělo za to zas tolik nemůže. Problém není ani tolik v něm jako v hlavě, která ho posuzuje a řídí. Ať už to s Vaším hubnutím dopadne jak chce, může to trvat dost dlouho a to se máte celou tu dobu nesnášet?
  2. Uplatněte asertivní pravidlo „Mám právo být sama sobě soudcem“. To znamená, že hubnout musíte chtít jen a jen kvůli sobě (takzvaná vnitřní motivace). Vnější motivace -kvůli partnerovi, kvůli práci- mají také svou sílu, ale většinou přechodnou. A taky máte svaté (asertivní) právo se na to vykašlat, pokud Vám to samotné zas tolik nevadí.
  3. Pokud se na to vykašlat nechcete, následuje další krok: Rozumně a v klidu si promyslete, zda vůbec hubnout potřebujete, které partie jsou problematické a zda se s nimi dá něco dělat. A/ Nedá se dělat nic moc (třeba silná lýtka a kotníky): V tom případě se s dotyčnou nedokonalostí učte smiřovat metodou „no a co?“, případně jakoukoliv jinou, která Vám funguje. Příslušnou partii se naučte co nejdokonaleji maskovat. B/ Pokud se s dotyčnou nedokonalostí něco dělat dá (cvičení, dieta, bariatrická chirurgie, plastická operace), rozhodněte, zda Vám to za to vůbec stojí: Je to opravdu tak neestetické? Chci riskovat chirurgický zákrok? Nemám třeba jiné priority? Pokud o to vážně stojíte, tak do toho. Třeba se neodhodláte hned, ale veďte to v patrnosti. Pokud ne, platí varianta A/ .
  4. Nechtějte výsledky hned. Nárazové diety stylem „všechno nebo nic“ mívají krátký život a dají se použít tak maximálně ke krátkodobým cílům, třeba zhubnout za týden do plesových šatů. Jediné, co opravdu funguje (bohužel), je dlouhodobá změna životního stylu a tu nenastolíme ze dne na den. Změny se mají zavádět postupně a teprve, když si na ně zvykneme, pokročit k dalším. Taky je třeba počítat s tím, že budou „relapsy“ – období, kdy se vrátíte ke starým špatným návykům, občasné přežrání se a jiné dietní chyby. To není žádná katastrofa, je to spíš pravidlo. Rozhodně to poté nesmíte vzdávat. Jemně se pokárejte, oklepejte se a pokračujte dál.
  5. Zkuste „štíhlé myšlení“. Tuhle techniku rozpracovala podrobně Debbie Johnson v knize Jak myslet štíhle (Think yourself thin), Pragma 1997. Podstatou je opět a jako u všech cílů pozitivní motivace spíše než zákazy: myslet a cítit se tak, jako by cíle už bylo dosaženo. Naše podvědomí, hlavní motivátor, totiž reaguje především na představy a špatně vnímá záporné formulace. Proto je potřeba dodávat mu pozitivní obraz toho, co chceme, a nikoliv informace o tom, co nechceme. Např. myšlenka „nedám si ten čokoládový dort“ vyvolá v podvědomí obraz čokoládového dortu, to „nedám si“ nějak zapadne. A tělo pochopitelně po tom dortu zatouží. Správně by obraz čokoládového dortu měl být potlačen přesilou jiných, pozitivně formulovaných (byť třeba ne tak lákavých) myšlenek. Např.: „dám si jablko“…„trochu se protáhnu“…“půjdu si koupit časopis“ … „zavolám XY“. I když to nakonec třeba neuděláte, zničující myšlenka čokoládového dortu nepřišla ke slovu. Také si můžete představit sama sebe např. v té sukni, kterou teď nedopnete, jak ji máte na sobě a vypadá bezvadně, přímo si v duchu prožijte ten pocit. Je to takzvaná vizualizace a také docela funguje.
  6. Podobných psychologických triků existuje celá řada, ale to je spíš námět na knížku než na text našeho rozsahu. Každý si potřebuje najít ty „své“ techniky a naučit se je používat. Faktor učení zdůrazňuji proto, že bez něj nefunguje žádná metoda. Je to stejné jako učit se lyžovat nebo angličtinu. Ze začátku to nejde a nejde, ale postupně se to zlepšuje. Možná jste tak zbytečně opustily řadu hubnoucích triků jen proto, že nefungovaly hned. Buďte trpělivé a výsledky se dostaví!

Na shledanou v r. 2011 u Kafe.