Bojím se, že mě přítel podvádí!

Viola zaznamenala řadu varovných signálů a teď neví, jak má zareagovat.

Dobrý den,

chtěla bych vás poprosit o radu. Myslím, že mě můj přítel podvádí a nevím, co dělat.

Žijeme spolu už šest let, nevzali jsme se. Nějak na to nepřišla řeč, klapalo to skvěle, tak jsme ani jeden nechtěli nic měnit. Ostatně jsem toho názoru, že papír nic neřeší, možná kdyby byly děti, ale takhle je nám fajn. I po té době si spolu rozumíme, máme podobné zájmy a koníčky, ale nejsme jako siamská dvojčata. Každý má nárok na své soukromí, své kamarády, své nálady. Oběma nám to tak vyhovuje – respektuj mě a já budu respektovat tebe.

Není to žádný zásah do soukromí, když jednomu zvoní telefon a nemůže, druhý ho prostě vezme. Nic zvláštního. Jenže to byl omyl, oznámil ženský hlas.

Jenže nedávno zvonil Petrův mobil a tak jsem ho vzala. Není to žádný zásah do soukromí, když jednomu zvoní telefon a nemůže, druhý ho prostě vezme. Nic zvláštního. Jenže to byl omyl, oznámil ženský hlas. Nepřikládala jsem tomu žádný význam – stává se. Jenže najednou Petr začal při telefonování odcházet z pokoje. Nikdy před tím to nedělal. A najednou i několikrát denně, a také začal hodně často psát SMSky a nebyly pro mě. Nakonec mi to nedalo, a když přišla SMS a on nebyl na blízku, tak jsme ji prostě otevřela. Byla od Jirky - „Mili zítra v 5“. Zdálo by se bezvýznamná zpráva, jenže nevím, že by na pracovišti nebo mezi kamarády měl nějakého Jirku, ale co je horší – Mili! To je oslovení, kterým si říkáme mezi sebou, zkratka miláčku a kromě několika hodně blízkých přátel, neznám nikoho, kdo by to používal.

Do mobilu jsem mu víc nelezla, ale uhodila jsme na něj, co to má znamenat ? Proč ho nějaký Jirka oslovuje Mili? Samozřejmě mi to jednoduše vysvětlil. Až na to, že mi to vysvětlení nedává smysl. Nehledě na to, že mám pocit, že jeho služební cesty jsou častější a více se zdržuje i v práci. Prý bych měla být ráda, že má hodně práce, když je ta krize.

Zdě se, že jde jen o maličkosti, ale je jich hodně. Jako by z něj občas zavanul cizí parfém. Nevím už, zda je to skutečné, nebo se tím, jak se bojím a furt o tom přemýšlím, jen nervuji. Možná jsem jen paranoidní a nejistá.

Mám se pokusit dopátrat pravdy ať už je jakákoli, nebo mám raději počkat, jak se to vyvine? Je to jen nějaká epizodka, kterou si zvedá sebevědomí? Nebo chce jen prožít nějaké dobrodružství a až ho to přestane bavit, vrátí se ke mně? Říkám si, že to by bylo nejlepší, nechat to, navíc nemám ani jistotu, ale žena to prý vycítí. Jenže já cítím, že nic nevím. Na druhou stranu z té nejistoty blázním.

Co byste vy dělali na mém místě? Já opravdu nevím

Vaše čtenářka Viola