Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Bojím se, že budu jako moje matka.

Genům člověk neunikne, ale...

Promluvila jste mi přímo z duše. Taky se bojím, že jednou budu jako moje matka. Ta moje je sice v mnoha směrech pravým opakem té vaší, ale představa, že bych se jí měla podobat, je pro mě neméně děsivá. Nic mě nevytočí víc, než když můj muž v hádce konstatuje: „Jseš přesně jako tvoje máma!"

Myslím, že všechny ženy od patnácti let výše se vskrytu duše obávají, že se v dospělosti - nebo ve středním věku - nebo k stáru - budou podobat své matce.

  • Té příšerné osobě, která vás peskovala kvůli nepořádku v dětském pokoji.
  • Té nespravedlivé tyrance, která vám zakazovala chodit na diskotéku.
  • Té omezené ženské s přízemními názory, která nepochopila, že dlouhé mastné vlasy vašeho prvního chlapce jsou výrazem jeho jedinečné osobnosti.
  • Té zlomyslné čarodějnici, která měla připomínky k vaší postavě / vašim pupínkům/ vašim vlasům... dosaďte si, co váš v dospívání trápilo nejvíc.

(Moje kamarádka Zuzana, kterou znám od šesti let, má matku, kterou jí v dětství záviděly všechny spolužačky: byla báječná, vřelá, skvělá hospodyně a zahradnice, měla smysl pro humor, výborně vařila a pořádala hojně navštěvované večírky. A dokonce i pro Zuzanu byla představa, že by se jednou podobala své matce, nejhorší noční můrou!)

Myslím, že všechny ženy od patnácti let výše se vskrytu duše obávají, že se v dospělosti - nebo ve středním věku - nebo k stáru - budou podobat své matce.

Svým matkám se zkrátka většinou podobat nechceme. Jenže faktem je, že ať děláme co děláme, většinou se jim v tom či onom nakonec přece jenom podobáme.

K onomu pocitu mezigeneračního déja-vu obvykle dojde v nějaké pro nás značně nelichotivé situaci: přistihneme se třeba, že ječíme na děti přesně jako ona. Nebo sekýrujeme manžela přesně jako ona. Nebo brečíme v koutku přesně jako ona. Zkrátka děláme věci, za které bychom kdysi daly ruku do ohně, že je NIKDY, NIKDY, ANI ZA MILIÓN LET dělat nebudeme.

(Tak třeba moje již zmíněná kamarádka Zuzana, která se nechtěla podobat své matce hospodyni. Do třiceti odolávala a vedla nevázaný bohémský život. Dnes žije v rodinném domě se zahradou, je báječná, vřelá, skvělá hospodyně a zahradnice, výborně vaří a pořádá hojně navštěvované večírky. Genům člověk holt neunikne.)

Vlastně ne - nemyslím si, že za naši podobnost s matkami můžou geny. Spíš vzorce chování, které se nám zapsaly do mozku v době, kdy naše mozkové buňky nasávaly zkušenosti jako houba.

Se zděděnými gesty nebo tónem hlasu sice člověk nic neudělá, ale jsou věci, se kterými něco dělat můžeme. Především se můžeme rozhodovat podle vlastní hlavy a vědomě se poučit z chyb..
To ale neznamená, že bychom měly propadat fatalismu. To, že občas zvýšíme hlas a použijeme přesně tutéž intonaci, jako kdysi naše matka, ještě neznamená, že jsme jako ona.

Se zděděnými gesty nebo tónem hlasu sice člověk nic neudělá, ale jsou věci, se kterými něco dělat můžeme. Především se můžeme rozhodovat podle vlastní hlavy a vědomě se poučit z chyb, které na nás naši rodiče napáchali: Nerozvádět se kvůli prkotinám. Nevodit dětem domů každý rok jiného tatínka. Nenutit své potomky, aby šli na práva, když na ně opravdu, ale opravdu jít nechtějí.

Zkrátka a dobře, v těch opravdu důležitých věcech se můžeme rozhodovat tak, aby si naše dcery jednou neřekly: „Takováhle já nebudu NIKDY, NIKDY, ANI ZA MILIÓN LET!"

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky