Bojím se, že budu jako moje matka.

Bojujte!

Snad mi, Marcelo, prominete ten zlehčující tón na začátek: Máte smůlu, že jste se nenarodila v jiné době a na jiném místě. Třeba v roce 1755 na rakousko-uherském dvoře jako Marie Antonie, později známá jako Marie Antoinetta, dcera Marie Terezie. Vlastnosti, které jmenujete - sobeckost, egocentričnost, záliba v intrikaření - se u hezounké Marie Antonie, která měla být provdána za francouzského následníka trůnu, tiše předpokládaly, byť se třeba nazývaly vznešeněji. A jestli tyto vlastnosti princeznička nezdědila v dostatečné míře s modrou krví, měla k nim být vedena výchovou. Když si pak Marie Antoinetta dauphina Ludvíka skutečně vzala, matka jí psala naléhavé dopisy, ať se proboha přizpůsobí zvyklostem francouzského dvora, což mimo jiné v překladu znamenalo začít intrikařit, prosazovat svůj prospěch, stát se semetrikou, která si krále obtočí kolem prstu a prokáže postavení alfa samice v harému jeho milenek. Mladá královna se ráda nechala zkazit, proměnila se v sociopatickou zrůdu, takže její poslední slova - „Otřete tu gilotinu, ať mi nezamaže límeček!“ - nebyla projevem jejího smyslu pro černý humor, ale odrážela obavy dezorientovaného člověka, který v životě zabloudil.

Zdá se, že jste jako součást genetické výbavy dostala vlastnosti, které se možná hodí královnám, ale obyčejným smrtelníkům jsou často na obtíž. A když mluvím o genetické výbavě, znamená to, že si skutečně myslím, že o tom, jací jsme, rozhoduje z větší části dědičnost, tedy „z koho jsme“, a z výrazně menší části výchova a prostředí, kde vyrůstáme. Všelijací odborníci - od genetiků přes sociology až po filozofy - to možná vidí jinak, ale já vím své.

Zdá se, že jste jako součást genetické výbavy dostala vlastnosti, které se možná hodí královnám, ale obyčejným smrtelníkům jsou často na obtíž.
Nedávno jsem potkal Kateřinu, jednu známou, která během puberty v jednom kuse řešila trable s matkou. A její matka to opravdu uměla pořádně roztočit. Třeba se zničehonic skácela v koupelně vedle vany a začala umírat na infarkt myokardu: chrčela, sípala, svíjela se a nakonec zůstala nehnutě ležet jako mrtvá. Káča se ji neobratně pokoušela křísit, brečela, v šoku marně lovila z paměti číslo na záchranku, a když už byla málem šílená, matka vstala z podlahy a řekla jako by nic: „Kačenko, nedala by sis chleba se šunkou?“ Ptáte se, proč to dělala? Hysterky někdy takhle žebrají o lásku.

Když jsem po letech Kateřinu potkal - už s malým děckem v kočárku -, zarazilo mě, jak je své matce podobná. Stejné oči, které neklidně těkají, stejně plachý úsměv, který spíš připomíná tik, stejná gesta, kdy pravačka co chvíli mimovolně zabloudí k zátylku a začne ho masírovat. Někdy bývám netaktní a byl jsem i tentokrát. Zmínil jsem, že mi hodně připomíná svoji matku, a Kateřině rozpačitě cuknul koutek úst: „Jo, ale v koupelně se po zemi zatím ještě neválím, i když teda někdy mám takový cukání...“ A šlehla pohledem po svém děcku. „Tak bojuj,“ řekl jsem, když jsme se loučili.

Ono se totiž asi opravdu nedá dělat nic jiného než bojovat. I když bitva s vlastními geny, a tudíž se sebou samým je krutá a nikdy nemůže být vyhraná úplně.

Píšete: „To radši nebýt než žít jako zlá semetrika.“ Já bych to viděl jinak, zvlášť jestli jste po matce nejenom „zlá“, ale taky vytrvalá. Než žít jako semetrika je lepší vytáhnout do boje a vyšít si na prapor slova Thora Heyerdahla, muže, který několikrát posunul své limity a vlastně i limity celého lidstva. V jednom rozhovoru řekl: „V sedmnácti jsem zjistil, že jsem se rodičům jaksi nepovedl. Tak jsem se rozhodl, že to změním.“

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky