Bojím se, že budu jako moje matka.

Zdroj: Mirek Vostrý

Marcela chce vědět, zda opravdu platí rčení „jaká matka, taková dcera“...

Milí přátelé z Kafe.cz,

i já bych se chtěla svěřit se svou životní fóbií. Včera jsem se strašně pohádala s manželem, no pohádala, řvala jsem na něj jak semetrika. Je celkem jedno, z jakého důvodu, problém je jinde. Když jsem se později uklidnila, uvědomila jsem si, že jsem se ocitla ve své noční můře. Chovala jsme se stejně jako moje matka, týden po svých třicátých narozeninách jsem udělala to, čeho jsem se nejvíc obávala. Musí být opravdu dcera stejná jako matka? Opravdu platí známé rčení: Jaká matka, taková dcera?

Abych vám představila, co tak nesnáším. Moje matka byla a i ve svých padesáti stále je krásná žena. Bohužel také sobecká, egocentrická, bezcitná intrikánka, která je přesvědčená, že je středem světa.
Abych vám představila, co tak nesnáším. Moje matka byla a i ve svých padesáti stále je krásná žena. Bohužel také sobecká, egocentrická, bezcitná intrikánka, která je přesvědčená, že je středem světa a všichni jsou tu od toho, aby jí hýčkali a soužili. Včetně jejích dětí. Vyrůstala jsem s o rok mladším bratrem. Za svůj život jsme měli každé dva roky nového tatínka. Až do mých osmnácti, kdy jsem odešla z domova. Svého skutečného otce jsem poznala až v dospělosti, když jsem ho sama vyhledala. Nesměli jsme ho vídat, protože když se s matkou rozváděl, chtěl nás do opatrování. Byli jsme její zbraní. Nakonec svůj boj vzdal. Matka je neskutečně silná, vytrvalá a zlá.

S bráchou jsme od malinka museli vést domácnost, vařit, uklízet, pomáhat, i když s odstupem času jsem jí za to vděčná, domácnost díky tomu zvládám levou zadní. Matka nás z gauče řídila. Rozhodně jsme nebyli nějaké zanedbané děti, oblečení vždy jen to nejlepší, vychovaní, čistí, úslužní. Radost pohledět. Jen citu se nám nedostávalo. Nikdy nás nebila, stačil jí jen pohled nebo mírně zvednutý hlas. Hlasivky, slzy a pěstičky se šetřila pro své muže, které ovládala a vysávala.

Někdy se přistihnu, že manipuluji s lidmi podobně jako ona, ne tak hystericky, ale umím to. Když si to uvědomím, okamžitě přestanu a hlídám se.
Jen co jsem začala rozum brát, uvědomila si, jaká je, a zařekla se, že nikdy nebudu jako ona. Jenže jak vymazat něco, co jsem celé dětství vídala? Někdy se přistihnu, že manipuluji s lidmi podobně jako ona, ne tak hystericky, ale umím to. Když si to uvědomím, okamžitě přestanu a hlídám se. Jenže co je to platné, za nějaký čas v tom jedu zase. A je tu spousta jiných maličkostí.

Opravdu se musím víc a víc podobat matce, tím víc, čím budu starší? Nechci být taková, ale mám opravdu hrozný strach. To radši nebýt, než žít jako zlá semetrika, kterou její nejbližší nenávidí.

Máte podobné pocity i vy? Jste podobné svým matkám, nebo ne?

S pozdravem, čtenářka Marcela.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky