Milé čtenářky,

chtěla bych se svěřit se svou noční můrou. Možná vám to bude znít divně, zvlášť v době, kdy je práce málo a každý je rád, že nějakou má, ale já kvůli své práci ani nespím. Strachy. V noci se budím hrůzou, co se zase stane.

Ne že bych byla nějaká špatná pracovnice. Až donedávna se mi v práci dařilo, ale před osmi měsíci k nám nastoupil nový vedoucí, který rychle zavedl velké změny. Přivedl s sebou několik nových, rozumějte svých, lidí.

A na pohodovém pracovišti nastal teror.

Pracuji jako státní úřednice, místo ale nebudu upřesňovat. Myslím, že i za tento dopis by následoval vyhazov. To se tam také stalo. Několik lidí se rozhodlo ohradit proti novotám, které u nás začaly panovat.

Hned po nástupu nového vedoucího jsme byli pozvání na poradu, kde nám bylo řečeno, že takové zvyky, jaké panují u nás, se už trpět nebudou. Nevím, co měl na mysli, rozhodně jsme žádné leháro neměli. Práce bylo hodně a pravidla, jako včasné nástupy do práce, půlhodina na obědy, se musela dodržovat.

Během pracovní doby jsem třeba byla tázána, zda mám málo práce, když mám čas dělat si kafe.

A to jsem si ho nesla z kuchyňky, že ho vypiji při práci. Kuřáci si nemohou ani dojít zakouřit. Za přetáhnutí doby na oběd, třeba jen o pět minut, jdeme na kobereček k vedoucímu. Což je někdy nemožné, když chcete jít jíst ven, na což máme právo. Nejde to stihnout, když do restaurace je to sedm minut rychlé chůze a za 15 minut se většinou nenajíte. Když namítnete, že o těch deset minut zůstanete v práci déle odpoví, že nás nebude hlídat po pracovní době. Tak si všichni nosíme jídlo s sebou.

Prohlížejí nám počítače, zda tam nemámě nějaké osobní věci, dokonce ani fotku své rodiny na plochu si nesmíme dát.

O nějakých mailech, či čtení zpravodajství na internetu nemluvě. To neexistuje. Každý týden prohlížejí počítače a kontrolují historii. Panuje tam hrozně nepříjemná atmosféra, nikdo nikomu nevěří, protože donášení různých drobných prohřešků se podporuje. Od toho tam jsou samozřejmě hlavně „noví lidé“, pro které pravidla neplatí. Ti si mohou dělat, co chtějí. Za sebemenší chybičku následují sankce a důtky.

Nevím, jak dlouho ten tlak vydržím.

Také nechápu, co tímto jednáním vedoucí sleduje. Copak může někdo odvádět dobrou práci a ještě být příjemný k lidem, když je pod neustálým tlakem a pořád „buzerován“?

Novou práci asi najdu těžko, je mi padesát pět a pro lidi v mém věku už práce není.

Nevím, jak se mám bránit. V noci nespím. Ráno někdy i zvracím, jak jsem nervózní. Jedna kolegyně už se zhroutila a teď je na nemocenské už dva měsíce. Když jsem se ptala jiné kolegyně, která se zdá docela v klidu, jak to dělá, říká, že prostě jede na autopilota, vše pouští jedním uchem tam a druhým ven. Nenechá se rozhodit. Já taková být neumím. Potřebuji si několikrát denně s někým promluvit. Třeba jen na pět minut. To stačí, aby si člověk odpočinul a nabral nové myšlenky. Ale my mluvit nesmíme, jen o práci. A ono se ani mluvit nechce. Nevíte, kdo poslouchá za dveřmi.. Všude je ticho jako v klášteře.

Bojím se, že budu muset vyhledat odbornou pomoc. Ale tam se musí chodit pravidelně, a to nevím, jak by mi dovolili. A navíc přiznat, že chodím k psychiatrovi! Poraďte mi prosím, co mám dělat.

Děkuji. Vaše zoufalá čtenářka Ivana