Rozvod má svá pravidla, více se dozvíte v galerii.

„Pomoc, pomoc,“ slyšela jsem zoufalé volání z našeho dvorku. Běžím tam, no, a Pepa leží na zemi, vedle něj žebřík. Manžel opravoval spadlé tašky na střeše, prý že to zvládne sám, ale sklouzl dolů a zřítil se, ze čtyřmetrové výšky i s tím žebříkem. Při pádu si zlomil páteř. Naneštěstí došlo i k poranění míchy, operace nepomohly a manžel zůstal ochrnutý od pasu dolů.

Následovaly rehabilitace, lázně, manžel dostal invalidní důchod a vozík, bez kterého se neobejde. Bylo mi ho líto, během vteřiny se mu změnil celý život, ale politovat zasluhuju i já. Všechny plány se mi zhroutily. Můj sen o rozvodu, o stěhování do malého bytu ve městě, moje touha odpoutat se od života, který mě netěšil, a začít znovu, jsou ty tam. Nemůžu přece odejít od manžela na invalidním vozíku! Jenže něco jiného je pečovat o milovaného člověka než o někoho, k němuž už necítíte nic jiného než soucit!

Pepa svou situaci těžce nese, je nerudný a zlý, kdyby mohl, upil by se k smrti, ale do hospody se beze mě nedostane a já ho tam odvezu jen jednou týdně na dvě hodiny, aby si mohl popovídat s „chlapy“ a dát si těch pár piv. Prokládá je rumem, i když jsem hospodskému zakázala, aby mu ho dával, Pepa bere prášky proti bolesti, proti depresím a alkohol by pít vůbec neměl, ale co s tím zmůžu, je to jeho jediná radost.

Nenávidí svůj život a nenávidí mě. „Radši mě zabij než tohle, proč mě neudusíš polštářem “ křičí na mě, nadává mi sprostě, uši si někdy zacpávám a v koutku pak někde pláču, protože nemám, komu bych si posteskla.

Děti to vidí tak, že se o tatínka musím starat. Pečovatelku tady na venkově neseženu, takže jsem zůstala doma a šla do předčasného důchodu. A je to peklo. Nevyspím se. Pepa mě pětkrát za noc volá. Má žízeň, chce na záchod, potřebuje si postěžovat. Lezu ráno z postele jak mátoha, dělám snídani a poslouchám Pepovy nadávky. Já jsem ta špatná. Snídaně nestojí za nic. V televizi dávají samé blbosti. Noviny jsou hnus. Pepa je největší chudák na světě.

Trvá to už skoro dva roky. Myslela jsem si, že časem otupím, že mi ty Pepovy výpady, útoky, stížnosti a nadávky přestanou vadit, ale nepřestaly. Je to horší. Začínám svého manžela nenávidět. No, a starejte se o někoho, koho nenávidíte!

Kolikrát hodil na zem talíř s jídlem! Sbírám střepy a ten nepořádek a tiše pláču, nemůžu ani nikam jít, odreagovat se u sousedky na kávě, protože Pepa nechce zůstat doma sám, kontroluje mi i čas, který strávím nakupováním, a teď začal dokonce žárlit! Že když je on k ničemu, určitě jsem si někoho našla, úplně zapomněl, že už před tím úrazem jsme spolu nějaký čas intimně nežili.

Cítím se vyhořelá, občas se chovám jako robot a jsou chvíle, kdy mám opravdu tisíc chutí vzít ten polštář a Pepu udusit. Kdybych si měla aspoň s kým promluvit, mohla si na hodinku na dvě někam zajít, zajet si do města ke kadeřnici… Jenže Pepa začal vyhrožovat, že se zabije.

Antonie, Chomutovsko

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Chudák paní Antonie! Budiž jí alespoň trochu útěchou, že mezi péčí o milovanou a o (eufemisticky řečeno) příliš nemilovanou bytost není až tak propastný rozdíl. V obou případech hrozí stav vyhoření. Jistou úlevou by mohla být redukce poskytované péče na prosté existenční minimum. Pepa by s ní asi nesouhlasil, ale pod pojmem existenční minimum se asi nebude skrývat například jeho transport do oblíbené hospůdky.

Chápal bych ovšem paní Antonii, kdyby zaparkování manžela v hostinci vnímala jako čas, který má ona pro sebe, a dokázala si ho v dobrém slova smyslu užít. Doma má nerudného žárlícího invalidního alkoholika, na vše je sama. Ve vlastním zájmu by se tedy měla alespoň pokusit zapojit také děti, případně se poohlédnout po zařízení sociálních či zdravotních služeb, kde by bylo možné Pepu na čas deponovat.

Mohla by se spojit s organizací „Paraple“, případně „Kontem Bariéry“, které mohou poskytnout nejen informace, ale i odlehčující pobyt, a zároveň naučit Pepu větší sebeobsluze.

Rozhodně by se neměla nechat ovlivňovat jeho hrozbami, že si něco udělá. Tím jen manžela utvrzuje v představě, že to je ten správný a účinný způsob manipulace. Zvukově izolovaná ložnice a špunty do uší by jí mohly pomoci k tomu, aby se alespoň lépe vyspala. Ať se Pepa třeba pomine!