Pětadvacetiletou Annu opustil přítel před svatbou – tedy ona si myslela, že mají před svatbou – přítel však náhle odešek k jiné dívce. V pětadvaceti by Anna teoreticky mohla vědět, že pro „jedno kvítí slunce nesvítí“, jenže Anna rozumně neuvažuje. Pavel byl v devatenácti nejen její první velká láska, ale taky první sexuální partner. Teď nemůže pochopit, jak se mohl zamilovat do jiné a hlavně si to stále odmítá připustit.

„Jsem si jistá, že je to jenom předsvatební poblouznění, to přece muži dělají, že se najednou zaleknou odpovědnosti,“ tvrdí a každý den čeká před bankou, ve které Pavel pracuje, v hodinu, ve kterou chodí obvykle domů. Už druhý měsíc. První týden s ní byl ochoten mluvit a jít třeba na hodinovou procházku, kde se jí snažil vysvětlit, že to myslí s rozchodem vážně. Pak se s ní několikrát pohádal a teď utíká radši zadem.

Anna také zašla několikrát k jeho rodičům, aby mu „domluvili“. Ti ji sice mají rádi a rozchod je moc mrzí, protože si na ni zvykli, ale svému synovi do života mluvit nemůžou. Anna už třikrát byla navštívit i novou přítelkyni svého expřítele. Vyrukovala na ni napřed s pláčem, potom nadávkami. Slečna se jí snažila vysvětlit, že asi nebyl jejich vztah v pořádku, když to takhle dopadlo, ale Anna je přesvědčená, že za všechno může tahle svůdkyně.

Postěžovala si na její morálku mailem jejímu nadřízenému a je hrozně pobouřená, že jí odepsal, že soukromí svých zaměstnanců neřeší. „Takže každý den píšu jí i Pavlovi maily. Vysvětluju, že jsme si souzení a že ráda počkám, až ho ta chvilková záležitost přejde. Taky mu píšu esemesky, ale neodpovídá,“ stěžuje si. Pavel si totiž pořídil nové číslo. Rád by měl i nový mail, ale v zaměstnání si ho kvůli firemním pravidlům změnit nemůže. Tak aspoň každý Annin mail maže. Párkrát se ji snažil utěšovat, že si najde určitě někoho jiného, kdo ji bude mít stejně rád, ale on že změnil svoje požadavky na ženy. Ale teď už jí napsal, že jestli nepřestane s tím slíděním a otravováním, udá ji na policii. „To ale nemyslí vážně, protože mě miluje,“ je přesvědčená Anna.

Zdá se vám tenhle příběh přitažený za vlasy?

Vůbec ne, je to bohužel poměrně obvyklý jev, se kterým se pravidelně setkávají zvláště rozvodoví právníci. Týká se, řečí práva, „nebezpečného pronásledování“, tedy stalkingu, který je po přesáhnutí určité míry dokonce trestným činem. Právo (konkrétně paragraf 354 trestního zákoníku) říká, že nebezpečné pronásledování je úmyslné a systematické porušování osobní svobody jiného. Cílem je navázání a udržování kontaktu s pronásledovanou osobou i přes její zjevný nesouhlas, které se projevuje sledováním, vyhledáváním osobní blízkosti, kontaktování prostřednictvím elektronické pošty, mobilu, omezováním v obvyklém způsobu života, zneužitím osobních údajů, vynucováním si pozornosti. Anglický výraz "stalking" původně znamenal stopovat zvěř.

  • Máte sklony chovat se jako Anna? A říkáte, že je to z lásky? Pamatujte si, že nešťastně zamilovaný člověk trápí především sám sebe, zatímco stalker-pronásledovatel trápí jiné. Psychicky zdravý člověk se přes konec vztahu přenese, ale psychicky labilní se upne na jedinou osobu, kterou potom začne obtěžovat. Buďte k sobě upřímná a pokud to s láskou přeháníte, poraďte se raději s psychologem.

3 stupně stalkingu

  1. zdánlivě „nevinné“ kontaktování, rádoby náhodná setkání, SMS, e-maily
  2. systematické pronásledování, výhružky, nepřátelský postoj
  3. ničení věcí, omezování osobní svobody, fyzické útoky