Dmula jsem se pýchou a nepřipouštěla si, že to nemusí být takové terno, jak se na první pohled zdá. Po půl roce manželství začaly vyplouvat na povrch zapomenuté složenky, pokuty a dluhy. V jedné ruce měl od rána do večera cigaretu, v druhé pivo a úřady a vymahače "v paži". Trnula jsem hrůzou z každého setkání s pošťačkou, aby mi nepředala dopis s barevným pruhem. Neznámé auto, které občas projelo kolem domu, mi svíralo žaludek. Dlouho se nic nedělo, Ivan si našel práci v nedaleké fabrice a já nabyla dojmu, že jsem vody kolem jeho platební historie vířila zbytečně.

Zaplať!

Říká se, že přestanete-li se úporně snažit o dítě, podaří se. A zřejmě to platí i u exekucí. Vytěsníte-li je z mysli, přijdou. A budou kruté. Žlutou páskou přelepovali vše, co mělo nějakou hodnotu. Nechali nám jen pračku. Všechny svoje úspory jsem dala úřadům, aby se podobná situace už neopakovala a dluhy ještě víc nenarůstaly. Bylo to jako protržená hráz, jakmile se ozval jeden věřitel, rázem jich byly desítky.

Moji rodiče nesnesli pohled na naše potápějící se manželství a finančně nás podporovali. Můj i jejich rozpočet se rapidně snížil a nebylo možné dál vyplácet dávné dluhy. Ani manželovy sliby už neměly takovou váhu jako na začátku a směřovali jsme k rozvodu. U notáře jsem hořce zalitovala, že jsem s růžovými brýlemi na nose odmítala předmanželskou smlouvu. Na má bedra padla polovina jeho exekucemi zatížených závazků. Každý jsme si šli svou cestou, já se nastěhovala zpět k rodičům a poctivě splácela svou část dluhu. Ze slušného platu kolem dvaceti tisíc mi zbývaly sotva čtyři. Když už nešly peníze jen na úroky, ale snižovala se i dlužná částka, v dálce jsem zahlédla světlo a lepší budoucnost. Stále jsem před sebou ale měla dlouhých dvanáct let života v chudobě a strachu.

Usmálo se na mě štěstí

Bylo to pro mě velmi těžké období, o dovolené nebo navázání nového vztahu jsem si mohla nechat zdát. Byly to mé 35. narozeniny a přátelé se rozhodli, že mi uspořádají menší oslavu. Neprotestovala jsem. Bylo to příjemné vytržení z hrůz všedních dní. Mimo to mě zaujal pohledný muž. I on po mě pokukoval a většinu večera jsme strávili povídáním. Mužská náruč mi chyběla tak moc, že jsem mu po pár týdnech podlehla. Nezapomněla jsem na křivdy z prvního manželství a nešla do vztahu po hlavě. Byla jsem si jistá, že tentokrát mám vše pod kontrolou.

Požádal mě o ruku a já souhlasila. Bylo to jako pohádka na druhý pokus. Během skromného obřadu jsme si řekli "ano" a žili v malém bytě v nedalekém městě. Poprvé jsem pomyslela na dítě. Šla jsem na preventivní kontrolu a svoje záměry sdělila doktorce. Po detailním vyšetření se můj doufající výraz změnil v nenávistnou grimasu. Stres, který jsem prožila, mi do budoucna blokuje přímou cestu k početí. V sobě už jsem nenacházela sílu dál bojovat, obrátila jsem se na svého muže, na rodiče a na přátele. Ve chvíli, kdy jsem potřebovala obejmout a konejšit, přišel manžel s prazvláštním požadavkem. Chtěl půjčit 3500 korun. "Čert vem peníze, nebudu máma!" Po třech stovkách jsem si spořila na Vánoce nebo malé povyražení s kamarádkami a bez rozmyslu je dala svému muži.

To se mi snad zdá!

Když se emoce vrátily k normálním hodnotám, začalo mi vrtat hlavou, proč by zaměstnaný muž chtěl na jeho poměry tak směšnou částku. V záchvatu vzteku jsem si ho nechala prolustrovat a zjistila, že je už několik let bez práce a žije z dědictví po rodičích. I to se ale tenčí a momentálně je téměř na nule. Vyrukovala jsem na něj s úředním potvrzením o jeho finanční situaci a dostala ho do úzkých. Nevěděl, co mi odpovědět a jak se vykroutit. Lapal po dechu a marně vymýšlel lež. Potřebovala jsem jediné. Chtěla jsem vědět, na co ty peníze potřeboval. Byla jsem jako rozzuřená saň, křivd a zrad bylo už dost. Držela jsem mu nůž na krku a mámila z něj, na co moje peníze použil. "Na potrat, Klárka omylem otěhotněla." "Kdo je Klára? Omylem?" Kudlu jsem hodila do rohu místnosti a odstěhovala se k rodičům. Nemám peníze, nemám vztah, nemám víru. Naskakuje mi husí kůže, když na mě muž promluví. Chce se mi zvracet, když mi složí lichotku.

Nenávidím je za to, jak se mnou zametali. Nenávidím sebe, že jsem tolikrát uvěřila.