Andrea: Díky autonehodě opět miluji svého malého syna

Čtyři dny po narození dítěte upadla Andrea do nejvážnější formy postnatální deprese, což je závažné psychické onemocnění v šestinedělí. Po celé dva roky si nedokázala utvořit ke svému synovi vztah, dokonce uvažovala o sebevraždě…

„Po porodu jsem zůstala dva dny v nemocnici a vše se zdálo být v pořádku. Situace se však změnila k horšímu, když jsem přijela domů. Byla to tak dramatická změna! Jednu minutu jsem byla úplně normální a pak jsem se najednou bez varování změnila. Je velmi těžké vysvětlit, co se stalo, ale dostala jsem se do jakéhosi nepříčetného stavu. Mluvila jsem z cesty, byla jsem zmatená a extrémně vystresovaná. V hlavě mi létaly bizarní myšlenky… Dnes už vím, že se u mě vyvinulo první stadium laktační psychózy, té nejhorší formy postnatální deprese, jakou matka může zažít. Ani si moc nepamatuji, jak mě odváželi zpátky do nemocnice.

Lékaři okamžitě poznali, že jde o naléhavý případ. „Té noci jsem uléhala do nemocniční postele a v hlavě mi na chvíli problesklo, že něco není v pořádku. Ale hned jsem zase upadla do psychotického stavu – pořád jsem něco nesrozumitelně mrmlala, opakovala nesmyslné věty, zajíkala se. Laik by řekl, že jsem se zbláznila. Dokázala jsem jedině spát. Nevím, co tenhle stav vyvolalo. Nikdo z mé rodiny nikdy nezažil nic podobného. Byla to naprosto nečekaná reakce na mateřství. V nemocnici jsem si pobyla dva týdny a sestry mě hlídaly čtyřiadvacet hodin, protože v tomhle stavu jsem byla nebezpečná sama sobě i synovi. Syna jsem měla u sebe, protože lékaři nás chtěli udržet spolu. Manžel nás chodil každý den navštěvovat do nemocnice. Byl z celé situace nešťastný, ale snažil se mě podpořit, uklidnit, že to bude dobrý. Směl za mnou pouze on, nikoho jiného jsme nechtěla vidět. Přepadaly mě záchvaty paniky a i uklízečka, která chodila do mého pokoje, mě dokázala vyděsit k smrti.“

Strach z lidí

Miminko, Matka

Jediná emoce? Depka!

„O pár týdnů později jsme se mohli vrátit z nemocnice domů. Stáhla jsem se do sebe, nikoho jsem nechtěla vidět. O syna jsem neměla zájem. Všechno zařizoval manžel…“ Naštěstí jsem byla v péči specialistů krizového týmu. Psychiatr a pečovatelka za námi chodili obden. Sice mě jejich návštěvy a rady rušily, bránila jsem se spolupráci… Až dnes vidím, jak byla jejich podpora důležitá. Heath se musel ujmout většiny domácích prací. Ani si nedokážu představit, jak pro něj muselo být těžké vidět mě v tomhle stavu. Stala jsem se stínem svého dřívějšího já. Jediné emoce, kterých jsem byla schopná, byly pocity hluboké deprese. Dokázala jsem fungovat jen pár hodin denně, zbytek času jsem proležela v posteli. Někdy jsem prospala až 16 hodin, protože to byl jediný způsob, jak tomu všemu uniknout. Dům jsem opouštěla jen zřídka, ztratila jsem kontakt se svými přáteli, s nikým jsem nechtěla mluvit ani po telefonu. I když jsem se snažila vypadat šťastně, deprese byla příliš hluboká a bylo těžké ji skrýt.

Osudná nehoda

Svého syna jsem vnímala jen jako přítěž. Necítila jsem k němu nic a nedokázala si k němu vybudovat žádný vztah. Nemohla jsem pochopit, co je na Jackovi tak nádherného. Byla jsem ráda, když se o něj staral Heath. Přežívala jsem den za dnem, žila jsem jak poustevník. Byla jsem na dně a stále častěji mě přepadaly myšlenky na sebevraždu.

Napsala jsem dokonce i dopis na rozloučenou. Možná jsem si i myslela, že by manželovi a synovi bylo beze mě lépe. Pak mi můj nový krizový poradce doporučil vrátit se do práce. Zpočátku jsem chodila na tři dny v týdnu, o Jacka se zatím starali prarodiče. Cítila jsem obrovskou úlevu. Nedá se přesně říct, kdy se můj stav začal zlepšovat, ale kousek po kousku jsem se vracela do normálu. Pak přišel červenec. Vyzvedla jsme Jacka u rodičů, strčila ho do autosedačky a jeli jsme domů. Vtom dostalo auto smyk. Vyletěli jsme ze silnice a vrazili do telegrafního sloupu. Auto bylo na odpis, ale nám dvěma se jako zázrakem nic nestalo. Bylo to jako rána palicí do hlavy. Myšlenka, že by se Jackovi mohlo něco stát, byla příšerná. Konečně jsem pocítila strach. Strach o svého syna! Myslím si, že to byl jeden z těch silných okamžiků, kdy jsem si uvědomila, že se něco změnilo.

Už nechci selhat!

Věřím, že už jsem se uzdravila. Vážím si každé minuty se svým synem a usilovně se snažím být tou nejlepší mámou. Miluju svého muže a jsem mu vděčná, že to se mnou vydržel. I když vím, že jsem za své stavy nemohla, protože na vině byla nemoc, stejně mě moc mrzí, že jsem ztratila spoustu času, který jsem mohla trávit se synem. Jako miminko mě tolik potřeboval! Ale postnatální deprese je tak krutá nemoc! Byla to cesta do pekla a zpátky, ale jako rodinu nás to stmelilo. Heath a já jsme se rozhodli, že asi bude lépe, když už další dítě mít nebudeme.

Existuje totiž pravděpodobnost, že se nemoc vrátí. A já už nechci znovu jako máma selhat. Mám jediné přání – všechno svému muži i milovanému synovi vynahradit, radovat se ze života a těšit se na to, co přijde… 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek