Adéla (39): Dbám o sebe ze všech sil. Jediný, kdo se za mnou neotočí, je manžel

Boj se stárnutím je běh na dlouhou trať. Velmi snadno mohou ženy sklouznout k nereálným ideálům a podstupovat procedury, které jim pomohou leda tak ke strnulému výrazu.

To, co jiné páry prožívají na sklonku padesátých narozenin, máme s mužem už dávno za sebou. Rodinu jsme založili hned po maturitě. České univerzity přišly dětem málo prestižní, a tak odjely za hranice, kde dostudovaly, našly si partnery a zůstaly tam žít. Po dvaceti letech manželství jsme za sebou měli valnou část života. Leželi jsme vedle sebe v posteli, on se díval na fotbal, já na prasklinu na stropě. Celodenní lelkování mě unavovalo víc než péče o děti, a tak jsem hledala, co by mě zabavilo. Všechny knihy a filmy mě už omrzely a plevel na záhoncích ze strachu, že ho hned zahubím, radši ani nevylézal. Po týdnech přemlouvání mě kamarádka vytáhla na kosmetiku a položila tak základní kámen mé nové vášni.

Z vášně závislost

Z jednorázové akce se stal rituál a pravidelné rozmazlování se mi zalíbilo. A nezůstala jsem zdaleka jen u čištění pleti. Téměř ob den jsem navštěvovala salón a znala skoro všechny kosmetičky ve městě. Zbožňovala jsem, když se mě někdo dotýkal, jemná vůně krémů mě uspávala. Ani mi nevadilo, že všechny procedury lezly do peněz a dělaly stále hlubší díru v rozpočtu. Děti dotace nepotřebovaly a jiné zájmy jsem neměla. Po půl roce byla důsledná péče konečně vidět, ale pocit spokojenosti se nedostavil. Věděla jsem, jaké jsou na poli kosmetických úprav možnosti. I když si manžel čas od času všimnul a obdivně zamrkal, pokusy o lichotky jsem ignorovala.

Byla jsem posedlá svým vzhledem. Dvakrát v týdnu jsem vysedávala u kadeřnice na foukané, pátky byly vyhrazeny pro vyhlazující kůry, každé tři týdny sedánek na manikúře a pedikúře. Měla jsem prodloužené vlasy, umělé řasy, permanentní tetování na obočí a rtech. Nenechávala jsem ladem ani invazivní zákroky jako pozvednutí očních víček, vstřebatelné nitě, omlazení vlastní krví nebo aplikace kyseliny hyaluronové. Každý krém jsem musela mít, všechny vůně, séra, báze a gely. To, co by mohlo mít na můj vzhled pozitivní vliv, mělo v kosmetické taštičce místo.

Pomíjivá krása

O co víc jsem si připadala atraktivnější, o to častěji jsem vyrážela s manželem ven. Užívala jsem si obdivné pohledy kolemjdoucích mužů, cítila jsem, jak na mě civí a kladou si jednu zásadní otázku: "Kde ten páprda přišel k takový kočce? Ten musí mít naditou peněženku!" Manželova lhostejnost mě doháněla k šílenství. Proč je jediný v okruhu sta kilometrů, kdo po mě nelační jako mlsný kocour a nehází očkem? Odpověď přišla o pár týdnů později, když jsem ho cestou z kosmetiky načapala v družném rozhovoru s jinou ženou. Nebyla hezká, ale obyčejná a nenápadná. Šedá myš. Se změnou vzhledu jsem si osvojila i základy rezervovaného chování, a tak jsem slušně pozdravila a uhodila na něj až doma, kde jsem nemusela držet emoce na uzdě. "Nepodvádím tě, ale nebaví mě přerušovat hovor, protože lovíš v čaji umělé řasy nebo zlomený nehet. Je příjemný občas opustit ten tvůj vyumělkovanej svět. Před rokem ti to fakt seklo, ale teď jseš spíš nedůstojnej pokus, jak vrátit čas. Přetočenej tachometr."

Umělá krása

Cesta zpátky

Své vlasy i nehty mám díky umělým náhražkám zničené, obočí vytetované, vyplněné rty. Těžko můžu vrátit čas. Proč mě v mém počínání nezastavil? Zkoušel to, ale já byla moc zahleděná do sebe. A místo procházky do lesa jsem utíkala bojovat s vráskami.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky