Na vlásku

Nevím, jak začít. Mám intimní vztah se svým ex. Mám čtyři děti, první tři pochází z manželství, čtvrté je z krátkého partnerství. S manželem jsem se rozvedli kvůli vleklým neshodám. Nedokázali jsme se domluvit na výchově dětí, on mi byl opakovaně nevěrný, tajil přede mnou dluhy, výčitky mi oplácel psychickým terorem. Byla to moje první velká láska a skočili jsme do společného života po hlavě a rozdíly v hodnotách byly den ode dne zřetelnější. Před hádkou, která skončila mým odchodem, už ležela výchova dětí, starost o domácnost i finanční zajištění rodiny jen na mně.

Sebrala jsem děti a nejnutnější věci a s nulovým sebevědomím ho opustila. Po roce živoření jsem si našla partnera. Byl o pár let starší, zkušený, vyzrálý. Viděla jsem v něm jistotu, která mi u bývalého manžela scházela. Zbavila jsem se tíhy ponížení a duševně vyrostla. Po pár letech s ním ze mě byla odhodlaná žena, která má pro strach uděláno. Byla jsem přesvědčená, že mi svět leží u nohou a troska, kterou jsem ještě před lety byla, je už pryč. Asi z nudy jsem na partnerovi začala hledat sebemenší chyby. Nesnášela jsem, když se snažil vychovávat děti, které nebyly jeho vlastní. Vadilo mi, jak rozhodoval o společných penězích. Stranila jsem se diskuzím, společně strávenému času i sexu.

Historie se opakovala a já se po naší největší hádce sbalila a odešla. Trpěl a nesčetněkrát mě prosil, abych se vrátila. Já si ale myslela, že na mě čeká něco lepšího a soustavně ho odmítala. Během týdne jeho doprošování skončilo a časem si našel přítelkyni. Chtěla jsem za naším vztahem udělat tlustou čáru, ale máme spolu dítě. Ze začátku byla naše setkání plná napětí, ale poslední dobou to jiskří a pravidelně končíme v posteli. Došlo mi, že jsem mu za spoustu věcí vděčná, že je to perfektní táta, že mi chybí, že jsme byli jako dva dílky puzzlí. Spíme spolu, bojujeme s výčitkami, že jsme oba nevěřní, nedokážeme své současné partnery opustit a vkročit do stejné řeky. Je mezi nám velice silné pouto, které držíme při životě jen díky radovánkám, já chci ale víc. Má smysl bojovat? Klára

Všechno špatně


Brali jsme se před deseti lety. Byla to láska jako trám, ale poslední dobou to pořádně skřípe. Nevím, jak dlouho jsem si nalhávala, že máme dokonalý vztah, ale důvěra dostala přímý zásah a manželství se od té doby otřásá v základech. Zaznamenala jsem změnu v jeho chování. Choval se odtažitě a upozorňoval na věci, které ho ještě pár měsíců zpátky nechávaly chladným. Při rozhovorech a hádkách si nebral servítky a předhazoval mi ty nejhorší prohřešky a dávné křivdy. Tlačila jsem na něj ze všech sil. Věděla jsem, že náš vztah není v pořádku, ale já měla čistý štít.

Přiznal se, že má poměr. Zhroutil se mi svět. Ale nechtěla jsem se ponižovat a bez možnosti obhajoby ho vyhodila z bytu. Během pár hodin už stál zpátky u dveří a prosil o odpuštění. Prý s tou pro mě neznámou ženou nic neměl, jen si zvyšoval sebevědomí flirtem. Neměla jsem sílu zavřít mu znova dveře před nosem. Věděla jsem, že na život single nejsem připravená. Se slzami v očích a s kudlou v zádech jsem ho pozvala dál a dala mu ještě jednu šanci.

Šest měsíců jsem chodila jako tělo bez duše a snažila se zapomenout. Jeho zrada šla stranou ve chvíli, kdy se nám narodilo dítě. Myslela jsem, že se tím náš vztah srovná, ale přišel druhý extrém. Pro manžela je prcek střed vesmíru, stará se o něj a s péčí to občas i trochu přehání. Problém je v tom, že se do role otce vžil tak moc, že nabyl dojmu, ze kterého já vycházím jako špatná matka, která dělá jeden přešlap za druhým, nedokáže se o dítě postarat a nedělá pro něj maximum. Nic se mu nelíbí, na všem, za čím stojím já, vidí chyby. Šla jsem stranou a takový přístup nezvládám. Náš vztah už dávno není, co býval. Ale doufám, že se to jednou srovná. Manželství má přece něco vydržet. Eva

Texty byly zpracovány na základě příběhů čtenářek, které je předaly redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářek pozměněna.