Deprese je charakterizována jako porucha psychiky, která se projevuje snížením až vymizením schopnosti prožívat radost. Člověk trpící depresí může být tichý, unavený a sklíčený, v těžších případech upadá do apatie a není ani schopen vstát ráno z postele. Na druhé straně ale depresivní stavy může prožívat i jedinec, který se navenek tváří vesele a přesvědčuje vás, že mu nic neschází. Takové formě poruchy se mezi psychology neoficiálně říká "usmívající se deprese".
Člověk s usmívající se depresí žije navenek naprosto normální život a nemusí ho ani trápit konkrétní problémy. Uveďme příklad paní Renaty (42), která žije s manželem a dvěma již staršími dětmi, pracuje v kanceláři jedné dobře prosperující firmy a kolegové ji mají rádi pro její kamarádské vystupování. Nikdo by neřekl, že by tato paní mohla mít "důvod" k depresi. Jenomže k depresi žádný pádný důvod nepotřebujete.
Stavy sklíčenosti na Renatu doléhají hlavně večer, když jí skončí kolotoč denních povinností. "Přes den jedu, jak jsem zvyklá, činnosti mám zautomatizované. Usmívám se, protože musím, lidé to ode mě očekávají," přiznala Renata. "Večer to pak na mě padne, mám pocit, že už nikdy v životě neprožiju nic hezkého, pořád jenom budu chodit do práce a pak sedět vedle manžela, který kouká na televizi a s nikým se nebaví. Nemám chuť nic dělat, je mi nejlépe, když spím."
Podle výzkumnice Olivie Remes z univerzity v Cambridge si lidé s usmívající se depresí často vůbec nepřipouštějí, že mají vážný problém. Se svými pocity se nikomu nesvěří, protože se za ně stydí a své blízké jimi nechtějí zatěžovat. Dlouhodobé stavy sklíčenosti je přitom mohou dovést až k myšlenkám na sebevraždu.
Odborníci předpokládají, že depresí trpí každý desátý člověk, přičemž u 15% až 40% postižených se deprese projevuje atypicky a může být "schovaná" právě za úsměvem.
