Ortoped slavných: Vysvětlím vám, co vaše tělo opravdu potřebuje

Prohlédněte si všechny fotografie (20)

Jeho doménou je diagnostika a terapie akutních i chronických obtíží pohybového aparátu s využitím artroskopické operační techniky. Ortoped MUDr. Robert Frei je specialista na kolenní a ramenní klouby. „Zakázat sportovci pohyb je někdy vražedné,“ říká odborník, který léčil nebo se podílel na léčbě mnoha špičkových sportovců, např. tenisty Novaka Djokoviće a hokejisty Jakuba Voráčka.  

Návod k mladistvému vzhledu najdete v galerii.

Sportem k trvalé invaliditě… Nesnášíte tu větu, nebo je to pravda?

Vnímáme-li sport jako rekreační aktivitu a vlídnou zátěž, pak souhlasím: je to odporná věta a já ji nepodpořím. Tak! (smích)

S úrazy se počítá, ale může k nim dojít i při pádu z pohovky.

Přesně. Možnost úrazu je vždy, stejně jako možnost případných chronických změn, ale kvůli tomu nelze pohyb jako takový odmítat.

Tudíž na každého badmintonistu tenisový loket nečeká.

Ne.

Na koho zdravotní trable spojené se sportem číhají?

Obecně záleží na připravenosti či nepřipravenosti. Příprava spočívá ve výběru sportu, správně vedeném tréninku, intenzitě zátěže i odpovídající sportovní výbavě. Určitým způsobem můžeme předvídat případné pohybové obtíže dle držení těla. Nicméně pouhým pohledem na stojící řadu klientů nedokážu určit, že ten a ten bude jednou trpět tenisovým loktem.

Z druhu sportu lze vyčíst, jaký problém může přinést, kterou část těla je u něj dobré chránit?

Ano. Třeba běžce budou trápit nejčastěji kolena, Achillovy šlachy…

Ať běhá po jakémkoli povrchu?

Samozřejmě na podloží a jeho schopnosti absorpce nárazů velmi záleží. Kolena a Achillovy šlachy však trápí běžce lesem i po cestách v parcích. Spíše záleží na technice běhu, na tom, jak se dotyčný připraví před akcí – jak se rozcvičí, rozehřeje.

Co postihuje tenisty?

Hráče raketových sportů, tenisty a badmintonisty, může trápit obligátní tenisový loket, lze u nich očekávat potíže s rameny, kolenními klouby a tak dál. Páteř nevyjímaje! Pokud k tomu všemu připočítáme i fyziognomii – třeba že se člověk s nadváhou rozhodne radikálně shodit kila tím, že začne hned na plný výkon běhat, dá se předpokládat, že se u něj projeví obtíže záhy a ve větší intenzitě.

Můžeme sporty dělit na vlídnější a méně vlídné vůči tělu?

Chceme-li zlepšit kardiovaskulární systém, nebo pohybovou kondici, šachy nepomůžou, byť k tělu asi vlídné jsou. (smích) U rekreačních aktivit bych o takovém dělení nemluvil, u nich je základem správné provádění pohybů, úderů, postojů… Každá disciplína je založena na nějakých principech pohybu a ty žádá. Nevyhovíme-li jí, může nás za to formou bolesti nebo úrazů trestat, ale pokud si spolu „sedneme“ a dáme jí, co je třeba, bude nás těšit, hýčkat a dosáhneme v ní zdokonalení a v kondici zlepšení.

Zmiňoval jste jako ovlivňující faktor i intenzitu…

Dám příklad. Zaškatulkovaný mýtus, že plavání je vhodné na záda, padne ve chvíli, kdy budeme mluvit o tom závodním. To rozhodně zdravé není! Nicméně zaplavat si jednou měsíčně k nápravě zad – byť v rekreační i určité zdravotní formě – také příliš nepomůže.

Přijde-li pacient s tím, že je cyklista, hned víte…

Chcete vizionářské teze! (smích) Pokud přijde do ordinace silniční cyklista, možná se trefím, když odhadnu jeho potíže s bederní páteří, neboť ta je v této disciplíně dost exponována. U jezdce terénního – dle typu zátěže – odtuším, že ho trápí ramenní klouby či předloktí... Mají-li cyklisté určité vrozené predispozice, jako je jiné tvarování čéšky a postavení v kolenním kloubu, mohou je trápit kolena. Často mají potíž s Achillovou šlachou. Hodně u nich záleží i na správném výběru kola a posedu na něm.

Ne každému musí sport nutně působit potíže.

Samozřejmě, řada šedesátníků, kteří celý život rekreačně sportují, je naprosto fit. Vím, že lidé mají tendenci ve sportu vidět viníka zdravotních komplikací a příčinu úrazů. Tady bych řekl jedno: kdo nic nedělá, nic nezkazí. Zdraví tím ovšem neprospěje!

Se sportem se dostavují bolístky, ale ty jsou přirozené.

Občas si odřeme kolena, občas nás budou bolet klouby a svaly z větší námahy, ale jde o bolest zdravou, přirozenou. Pokud toto nehodlám podstoupit, pak se vydávám všanc tomu, že mne čekají negativnější komplikace – nadváha, obtíže s kardiovaskulárním systémem, pohybovým ústrojím… To je volba každého z nás.

Kdo se sportu vyhýbá, může na to „dojet“ při obyčejné chůzi.

Ano. Jednak je netrénovaný fyzicky, potažmo i psychicky, a pak… Absentuje u něj často koordinace pohybů i jistá pohybová předvídavost daná zkušeností. Takový člověk při sbírání hub přeskočí v lese strouhu, okamžitě upadne a udělá si výron, protože neodhadne vzdálenost, sílu odrazu... Ty návyky dává pravidelný pohyb.

Některé ženy od sebe sport odstrkují slovy: Začnu sportovat, až zhubnu, nechci si přivodit nadměrnou muskulaturu…

Výmluvy jsou neuvěřitelné! (smích) Bude-li dáma rekreačně posilovat dvakrát týdně dvě hodiny, nastane u ní posun jen k lepšímu. Její svaly si budou vše pochvalovat, protože se správně funkčně zapojí, posílí, ale rozhodně z ní nebude svalové monstrum. K onomu zhubnutí, asi… No comment!

Někoho od sportu odrazuje úraz, operace…

Tady záleží na povaze dotyčného a typu medicínského zásahu. Pokud si někdo odmala neumí bez sportu život představit, úraz a operace (ani vážná!) ho od oblíbené aktivity neodradí. Může ho v nějakém typu sportu omezit, zpomalit… To ano. Odvoláváli se na operace či úrazy někdo, kdo sportovat ani nezačal, jde často o zástupnou příčinu nechuti „dát se do pohybu“. Mluvil bych o omluvence pro sebe sama.

Může jít jen o psychický blok?

Může, ale i ten lze odstranit nebo zmírnit. Je-li vůle! Řada rekreačních sportovců, kteří podstoupili třeba operaci kolenních kloubů, se obává, že „svůj“ sport už nezvládnou, byť jsou po rehabilitaci v pořádku a hybnost kolene je zpět. Jim třeba na určitou dobu navrhnu ortézu, což může k posílení jejich psychiky stačit. A nezřídka stačí!

Když nestačí?

Důležité je rozlišit, zda po zákroku je daný kloub při běžné zátěži bez sportu v pořádku, nebolestivý, bez omezení hybnosti či stability, a problémy se objevují pouze v momentě sportovní zátěže, či nikoli. Pokud problém vyvstává až při sportu, je velmi přínosné opět kontaktovat i fyzioterapeuta, který poradí, jak pomalu konkrétní partii rozpohybovat a správně zapojit. Od věci není ani edukovaný trenér v nějakém fitcentru… Nejdůležitější roli hraje i odvaha a hlavně velikost odhodlání dotyčného.

Poznáte zdravotní problémy z notorického nerozcvičování se?

Nedostatek rozcvičení jako příčinu dlouhodobých pohybových poruch nepoznám, mohu ji maximálně odtušit… U akutně vzniklého poranění svalu, šlachy nebo blokády páteře už bývá spojitost téměř lineární. Každopádně s rozcvičením, zahřátím těla před výkonem problém je. Hlavně u rekreačních sportovců, kteří jsou zvyklí docházet na sport těsně před začátkem placené hodiny a hned nabíhají na kurt či dráhu. Před opomíjením přípravy těla bych varoval, ať u sportů halových, nebo těch v přírodě. Existuje řada způsobů rozcvičení, jen si vybrat.

Mluvíte i o fyziognomii. Tu brát či nebrat v potaz při výběru sportu?

Mluvme o dvou skupinách: dětské a dospělé. U dětí se nezřídka volba sportu podřizuje přáním a ambicím rodičů. Pokud by šlo o ten rekreační, nechal bych dítě projít vším, co se mu bude líbit, maximálně bych ho mírně motivoval. Konečnou volbu je vhodné nechat na něm. Pokud bychom hovořili o výkonnostní třídě, tam je dobré přihlédnout k tomu, zda jsou rodiče malého sportovce vysocí, štíhlí či naopak, a to zvážit vzhledem k typu disciplíny a prognóze možného úspěchu v ní. U dospělých bych druh sportu volil dle toho, co je baví, v čem se cítí lépe a kde jejich případný handicap nebude citelným problémem.

Říká se, že tělo na sport nezapomíná, vzpomenou si po odmlce i klouby a svaly s nadšením?

Pohyb, sport vytváří řadu automatismů, de facto spojů v mozku, které pomohou v návratu k němu po odmlce, a to i v pozdním věku. Pozor, vzpomene si i pohybový aparát! Nevylučuji, že klouby si budou pamatovat též jistá zranění a obtíže, jimiž prošly. Tady záleží na tom, zda naše péče o ně a o tělo byla kvalitní.

Existuji „tabulky“: odtud potud je sport rekreační, tělo ho kvituje s povděkem, ale tento už člověka ovlivňuje negativně?

Chcete moc přesné mantinely. Každý jsme jiný, sneseme jinou sportovní zátěž… Vy budete k uspokojení potřebovat sportovní zátěž tři hodiny šestkrát týdně, a pokud ji nebudete mít, budete nervózní. Kolegovi budou stačit dvě hodiny týdně, víc by nezvládl. Pravdou je, že pokud se člověk sportu začne věnovat intenzivně, i když rekreačně, dostane se do euforizující situace, kdy pohyb vyloženě potřebuje. Endorfiny skutečně fungují! A omezení sportovní aktivity, např. kvůli úrazu, způsobuje některým lidem psychickou újmu.

Trpí i rekonvalescencí.

Velmi! Její délkou, omezením, které je v té době zapotřebí. Otázkou je, k jakému lékaři se poté dostanou. Kolegové, kteří pracují denně se sportovci, upřednostňují kratší dobu hojení než ti, kteří léčí pacienty v běžnější populaci, kde ona pacientská touha návratu k aktivitě není až tak silná… Osobně volím nejkratší možnou rekonvalescenci. Jsou ale fyziologické aspekty hojení, které se nesmějí ošidit.

V rekreačním sportu volí dost lidí jednu disciplínu. Tenisté hrají v létě venku, v zimě v hale, ale nejezdí na kole. Cyklisté střídají kolo silniční s terénním, ale neběhají… Jednostranné zaměření asi není dobré, že?

Ideální je multifunkční rekreační sportovec, který rád jezdí na kole, hraje volejbal i ping-pong... Nemá tak jednostrannou fyzickou zátěž, mění náčiní, zvládá koordinaci různých pohybů. Z medicínského hlediska je to fajn. 

Řada pohybem posedlých si bohužel nenechá radit od odborníků a sportují špatně.

Znám… (smích) Jedna skupina přes takto získané špatné pohybové návyky vše zvládá bez bolesti a újmy na zdraví. Druhé se špatná technika stává osudnou – ti lidé sportují s horšími výsledky a často u nich dojde ke zranění, přetížení.

Stejně „nespořádaní“ jsou sportovci v tom, že podávají výkony i přes bolest a zranění. Zatnou zuby s tím, že vydrží…

Nezřídka vydrží dlouho, protože mívají nižší práh bolesti, dík sportu jsou odolní, ty myslíte? Je početná skupina rekreačních sportovců, kteří za každou cenu chtějí vše zvládnout sami a zdravotní problém bagatelizují. Normální je, že si na tenisu namůžu svaly, bolest přes noc odezní a ráno jsem v pořádku. Ale chodím-li běhat a pravidelně mě po kilometru bolí achilovka, nicméně další kilometry zdolám a následný den počítám s kulháním, to je na pováženou. Radím překonat nechuť a jít k lékaři. Je-li bolest chronická a neodezní ani po užití běžných tišících prostředků, je lépe skočit k odborníkovi. Alespoň pro radu!

Na webech sportovci diskutují, kam jít s bolestí, který ortoped je dobrý a rychle uzdraví…

Je pochopitelné, že každý chce mít trápení co nejkratší a rychle odstraněné. Na druhou stranu vím, jaké jsou čekací lhůty na chirurgické zákroky i objednací doby u ortopedů, zvláště těch doporučovaných… Optimální postup? Najít ortopeda, jemuž budu důvěřovat (zkušenost vlastní či sdílená, reference…), k němu se objednat a do doby kontroly praktikovat jen sportovní aktivity, které mi neubližují, nebolí, nebo sport úplně vypustit.

Jak moc těžké je přesvědčit pacienta, že pilule nepomůže dlouhodobě a operace je lepší?

To je individuální. Hlavně ti sportující přicházejí s tím, že mají problém a chtějí ho rychle odstranit. Je na lékaři vysvětlit, co je a není dobré, co je vytloukání klínu klínem. Základ je diagnóza. Pokud lze onemocnění, úraz řešit užitím jiných prostředků a metod, než je operace, není důvod tzv. konzervativní léčbu nevyužít. Jde-li o obtíže, které by kauzálně řešila operace, ale nabízí se i alternativa, byť jako dočasné řešení, přistupuji ke zvážení všech pro i proti, vyslechnu i touhu pacienta. Injekce může komplikace potlačit na čas, radikální postup – operace – definitivně. Když volba není, považuji za fér pacientovi říci, že bez operace bude trpět.

Jste uznávaný odborník na kolenní a ramenní klouby. Přesto – reklamují u vás pacienti operace?

U mě? Ne! (smích) Občas přijdou s tím, že: „Pane doktore, Frantovi se to ale hojilo rychleji.“ Nebo: „Říkal jste, že to bude bolet, a ono to nebolí…“ Týž zákrok u dvou pacientů není stejný, každý je originál, tudíž i operace je jedinečná. Jeden přijde na kontrolu o berlích, druhý už skáče, a to byli oba operováni s poškozeným meniskem ve stejný den. Roli hraje fyziognomie, schopnost organismu regenerovat i vůle se uzdravit.

Mají z téže disciplíny stejně opotřebovaná kolena a ramena ženy i muži?

Pokud je sportovní zátěž shodná, tak ano. Fyziognomie či hormonální odlišnosti se příliš neuplatňují. Mají vliv na výkon, ale následné opotřebování je obdobné.

Lze připustit kacířskou myšlenku: někdy na tom nesportovec může být líp než sportovec?

Nó… Člověk je primárně uzpůsoben pro fyzickou zátěž, potažmo pro sport. Pokud mu jej nedopřáváme, pak o něco přichází, navíc v dnešní době při hektickém životním stylu je člověk bez sportu spíš v nevýhodě. Má-li někdo artrózu a rozumně sportuje, je to pro klouby plus, pokud tak nečiní ve víře, že je šetří, je to průšvih. Tím, že je nerozhýbá, si jen ubližuje.

U artrózy se traduje: žádná operace kloubů, nebo se víc rozjede! Je to tak?

Ne. Artróza je komplexní chronické zánětlivé degenerativní onemocnění, nejedná se jen o poškození chrupavky. Pokud někoho „navštíví“, zůstane, ale lze se jí bránit, brzdit ji. Začíná se režimovými opatřeními – adekvátní pohyb, snížení nadváhy, pokračuje se zahájením farmakoterapie – nasazení léků chránících chrupavku, snižujících zánět… Existují též preparáty zlepšující stav poškozené kloubní chrupavky, které se aplikují injekčně do postižených kloubů. Posléze může dojít k chirurgickému ošetření úrazově či degenerativně poškozených nitrokloubních struktur (meniskus, chrupavka, vaz), které, ponechány bez ošetření, urychlují artroskopické změny kloubu. Pokud se poškozená struktura neošetří, dojde k progresi nemoci, ošetření kloubu uleví.

Ne každý je ochoten si připustit, že některé aktivity už pro něj kvůli věku nejsou vhodné...

Celkem odsuzuji, když se pacientovi říká: „Podívejte se na své rodné číslo, co byste chtěl!“ Jistě, vitalita kloubů, chrupavek, šlachových úponů atd. se mění i věkem, tudíž zátěž by měla odpovídat stavu organismu jako celku. Není problém absolvovat u sportovního lékaře zátěžové testy a hodnocení, z něhož vyjde najevo, do jaké míry je zátěž únosná a zdravá. Pro někoho může být zákaz milovaného sportu traumatizující. Snažím se, abych v případě zakazování jednoho sportu jiný „naordinoval“. Pochopitelně naznačím, co se asi stane, když pacient neposlechne. Otevřeně mu řeknu, jak si bude počínat jeho natržený sval, artróza…

Z rekreačních sportovců se do ordinace nejčastěji belhají…

…amatérští fotbalisté! S úrazy. Chroničtější obtíže – třeba s klouby – sem přivádějí basketbalisty, volejbalisty, házenkáře. Golfisté a běžci přicházejí také hojně, zejména ti, kteří sport nikdy nepraktikovali a ve víru všeobecného nadšení začali. Chtějí srovnat krok s přáteli, kteří pohyb znají, a tudíž se jejich tělo i novým pohybovým aktivitám lépe přizpůsobuje. Bolest zad z rotací či přetížení Achillových šlach na sebe nedá dlouho čekat.

Děti mají být odmala šikovně vedeny ke sportu. Doma to tak praktikuje!

Pohyb je jako zásadní nutnost, která člověku umožňuje kvalitní život. Čim je aktivního pohybu více, tím lépe...

TAK ŠEL ČAS

1974 Narodil se v Praze.

1999 Absolvoval LF UK Praha, obor Všeobecné lékařství.

2004 Atestace v oboru ortopedie, stává se školitelem pregraduální i postgraduální výuky (Ortopedická klinika FN Motol, 2. LF UK a IPVZ).

2005 Začal spolupracovat s Českým olympijským výborem.

2015 Působí v Centru pohybové medicíny prof. Pavla Koláře a má i privátní ordinaci v areálu ÚVN Praha. Jeho rukama prošli Novak Djoković, Radek Štěpánek, Lukáš Rosol, Jakub Klepiš, Jakub Voráček, Dominik Hašek, Eva Samková, Ester Ledecká… Je ženatý, má dvě děti.

Eva Samková také patří k pacientkám ortopeda MUDr.Roberta Freie.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky