MUDr. Vladimír Teplan: Zhubnout může každý, nesmíte ale věřit současným trendům

Zdroj: profimedia
Prohlédněte si všechny fotografie (13)

Štíhlá linie a pitný režim jsou v současnosti často opakovaná témata. Profesor MUDr. Vladimír Teplan, DrSc., je odborník na obě. Je významným nefrologem (laicky řečeno expertem na ledviny) a dlouhodobě se také věnuje problematice metabolismu a výživy. Sám má ovšem i ve svých 69 letech stále postavu atleta. „Nic nepřehánět, udržovat organismus v rovnováze“ je zásada, kterou považuje za klíčovou.

Nefrologii jste si jako svou specializaci zvolil už při studiu na medicíně?

Začínal jsem na interně, což se mi později velmi hodilo, tam se člověk naučí základy. Ovlivnil mě můj školitel, velká postava naší nefrologie, profesor Otto Schück. A taky na rozdíl od kardiologie nebo gastroenterologie, na které jsem si na fakultě trochu myslel, na nefrologii bylo volno. Obor se mi brzy zalíbil. Je hodně různorodý, má návaznost na řadu dalších, využívá technologie, jako je třeba dialýza, což mi je blízké.

Jak ale souvisejí ledviny s poruchami metabolismu, kterým se také věnujete?

Ne úplně přímo. Ale pacienti s nefrologickými problémy trpí často obezitou, mají cukrovku, vysoký krevní tlak, což jsou faktory poškozující cévy obecně, a také v ledvinách. Už jako mladého lékaře mě pověřili, abych spolupracoval s tehdejším Ústavem výživy lidu při dietách pro nemocné. Otázky metabolismu mě zaujaly už tehdy a metabolickým poruchám se vedle nefrologie věnuji celou svou kariéru. Dlouhodobě jsem se zabýval otázkami nízkobílkovinných diet u chorob ledvin, pak obezitou a ledvinami a nyní jsem i klinickým konzultantem pro komplikované pacienty v programu nízkoenergetické diety Cambridge Weight Plan (CWP). To je totiž program, který ve správné indikaci bezpečně umožňuje zredukovat nejvíc škodlivý viscerální tuk.

Můžete prosím vysvětlit, o jaký tuk se jedná?

Viscerální neboli břišní tuk je na rozdíl od toho podkožního méně viditelný, ale zato se ho hůř zbavujeme. Je uložen v dutině břišní a jeho úkolem je i částečně chránit vnitřní orgány. Jenže my ho vinou civilizačního potravinového blahobytu máme příliš mnoho. Zvýšené množství viscerálního tuku vede k tomu, že se objevuje i tam, kde nemá, například v játrech nebo slinivce. Navíc tento tuk produkuje řadu látek s prozánětlivým účinkem. Podle některých teorií jsou právě záněty v těle významnou příčinou mnoha nemocí. Podílí se také na rozvoji tzv. inzulinové rezistence vedoucí ke zhoršené kompenzaci diabetu či dokonce jeho vzniku.

Jestli dobře rozumím, nějaký břišní tuk má každý, a je to dobře. Lze nějak změřit, zda ho má člověk správné množství?

V přírodě žijící divoká zvířata prakticky viscerální tuk nemají. Ale mají ho zvířata chovaná doma, především na zabíjačku. Ale ta pro ně přijde dřív, než se u nich vyvine cukrovka nebo ateroskleróza. Pro určení břišního tuku je vedle tzv. body mass indexu (BMI) důležitý indikátor objem pasu - má-li například muž v pase víc než 102 centimetrů, je jeho riziko viscerální obezity velmi závažné. Podobně u žen zdravotní riziko stoupá při hodnotě 88 centimetrů a vyšší. Přesnější údaje poskytne např. metoda bioimpedance, kdy na základě průchodu elektrického proudu různými tělesnými tkáněmi je možné změřit procentní zastoupení tukové a svalové tkáně na těle.

Jak se přebytečného viscerálního tuku zbavit? Odsát liposukcí ho asi nepůjde, že?

Liposukce odstraní hlavně volný tuk v podkoží. Ten v dutině břišní neovlivní. Základní redukční opatření je strava s velmi nízkým obsahem sacharidů.

Nestačilo by vyloučit tuky?

K harmonicky složené stravě tuky v menším množství patří. Jsou nositeli energie, potřebujeme je k metabolismu v tuku rozpustných vitaminů, k tvorbě žluči, k výstavbě buněk. Některé mastné kyseliny jsou pro organismus nezbytné, esenciální, jiné, třeba omega-3 a omega-6 do metabolismu příznivě zasahují, ovlivňují i hladinu cholesterolu v krvi atd.

Škůdci jsou tedy hlavně sacharidy?

Takhle bych to rozhodně neřekl. Škodí jejich nadbytek. Jsou nejrychlejším a nejsnáze využitelným zdrojem energie. Při dnešním způsobu života jí potřebujeme mnohem méně než naši předci, ale na sacharidy bohatých jídel si naopak dopřáváme mnohem víc. Tvoří až 60 procent příjmu energie. Často se nejedná přímo o cukr (disacharid), i když ve slazených nápojích ho konzumujeme obrovské množství. Denně ale máme v naší středoevropské stravě na stole polysacharidy ve formě chleba, pečiva, brambor, rýže, knedlíků, noků, těstovin atd. Přebytečné sacharidy se pak ukládají v těle ve formě tuku.

A co má tedy člověk, který se chce zbavit rizikového břišního tuku, jíst?

Pokud má dietní program, musí velmi nízkoenergetickou dietou v organismu nastartovat metabolizaci tuků, které pak představují hlavní využitelný zdroj energie. Vzniká při tom v menší míře tzv. ketóza z látek, které metabolizaci tuků provázejí. Ketolátky jsou kyselina beta-hydroxymáselná, acetát a aceto-acetát. Tyto látky se vylučují převážně močí, a proto při dietě musíme mít dostatečný příjem tekutin s minerály, především hořčíkem a draslíkem.

Ketóza je vlastně princip tzv. ketodiet, že?

Ano. Před dvěma roky jsem se na Evropském obezitologickém kongresu v Praze setkal s profesorem Anthonym Leedsem, současným představitelem programu velmi nízkoenergetické diety typu Cambridge. Měl jsem pak možnost tuto dietu založenou na minimálním obsahu sacharidů užít i u mnou léčených pacientů s obezitou. Jeden z nich měl funkční pouze jednu ledvinu a během pár měsíců přibral z 80 na 120 kilo, měl cukrovku a vysoký krevní tlak a hrozilo rychlé zhoršení funkce jeho zbylé ledviny. Pod dohledem své manželky zvládl přísnou modifikovanou dietu, neubyla mu téměř svalová hmota a byla zachována minerálová a vodní rovnováha. Váží teď 89 kg, bere méně léků na cukrovku, snížil se mu krevní tlak a zlepšil se i ledvinový nález.

Zhubne takhle pěkně každý?

Tyto velmi nízkoenergetické diety nejsou vhodné pro každého, je třeba je konzultovat s lékařem. Je zajímavé a z klinické praxe známé, že pozitivněji reagují lidé s vysokým procentem tuku v těle.

Mohl byste prosím vysvětlit, proč někdo hubne snadno, a jiný ne a ne shodit ani kilo?

Při velmi omezeném přísunu energie zhubne každý, to je jisté. Ale ne stejně rychle. Do určité míry v tom, jak rychle dokážete tuk na jedné straně ukládat a na druhé odbourávat, hraje roli genetika. Význam má i věk - rychlost metabolismu s přibývajícími léty klesá.

Je možné stárnoucí metabolismus nějak popohnat?

Otázka je, čemu by to prospělo. Důležitá totiž je optimální kompozice těla. Není asi rozumné, když paní nad šedesát přijde s obrázkem modelky, že chce vážit jako ona. Každý má své váhové optimum, a to může být i lehce nad normou nebo pod ní. Podstatná také není rychlost hubnutí, ale stabilita. Každému adeptovi redukční diety proto říkám: Zhubnout je snadnější, těžké je si novou váhu dlouhodobě udržet.

Narážíte na velké úskalí známé všem notorickým dietářům - jojo efekt?

Ano. Ideální je jít s hmotností dolů postupně. Zhubnout třeba 10 kilo, pak metabolický stav organismu stabilizovat a pak se třeba znovu snažit o redukci. Tento proces by se měl odehrávat v asi tříměsíčních blocích. Ověřil jsem si v klinické praxi, že je potřeba přibližně šest týdnů, aby se metabolismus stabilizoval. Princip je, aby si tělo našlo novou dlouhodobě udržitelnou rovnováhu.

A co pohyb? Nepomůže při hubnutí?

Cvičení a vůbec přiměřený sport jsou při dietě velmi vhodné, protože se jím posilují svaly. Ale váhu neredukují. Důležité je však hlavně hodně pít.

Proč?

Pitný režim se opomíjí. Nejde jen o to, že se při redukční dietě organismus nejdřív zbavuje vody. Ale katabolity, které vznikají při odbourávání tuku, se vylučují ledvinami. Dále se také vyloučí určité množství minerálů, například draslík a hořčík, které je třeba doplnit. Vhodné je tedy pít také minerálky, které tyto prvky obsahují.

Jaké množství tekutin denně podle vás představuje optimální pitný režim? Mnozí tvrdí, že to v posledních letech naopak s pitím přeháníme.

Tekutiny přijímáme k udržení optimální vodní a elektrolytové rovnováhy, které tělo potřebuje k zajištění všech metabolických pochodů. Je ale také známo, že ve vyšším věku množství tělesné vody o něco klesá. Za standardních podmínek by příjem tekutin měl činit kolem dvou až dvou a půl litru. V horkém počasí úměrně více kvůli ztrátám při pocení.

Jaký je váš názor na tzv. aquaholismus, kdy někteří „závislí“ pijáci vody „udělají“ denně i pět litrů?

Aquaholismus je psychická záležitost. Žádné prokazatelné bonusy tělu nepřináší, vrásky se nevyhladí. Při dlouhodobém příjmu velkého množství vody by dokonce mohlo dojít až k poškození některých orgánů včetně ledvin, k porušení jejich koncentrační činnosti. Je to sice vzácné, ale takové případy už byly popsány.

Chodit všude s plastovou láhví je tak trochu móda, která možná pod vlivem příběhů „upití se vodou“ pomalu končí. Ale móda hraje velkou roli i v dietách. Tu je in dieta podle krevních skupin, tu metabolic balance diet, row diet…

Stejně jako si zralý člověk z módních trendů vybere to, co mu sluší a vyhovuje, tak i dieta je hodně individuální. Někomu sedí jíst malé porce pětkrát denně, jiného to obtěžuje… Já si myslím, že pozitivní je už jen to, že se lidé o svůj zdravotní stav a vzhled aktivně zajímají. Není nic smutnějšího, než když se po 30 letech setkají bývalí spolužáci a půlku pánů Kondelíků s pivním bříškem a rozsochatých madam ani nepoznáte.

Možná by vám mnozí z nich řekli: Hubený budou studený a jídlo je poslední radost, která nám zbyla.

Ano, dnes je hodně případů obezity daných psychikou, stresem. Unavený člověk přijde domů, všichni mu celý den nadávali, honil se jako fretka, je ve stresu a teď potřebuje trochu pohladit, tak vyplení ledničku, aby si obstaral potřebný přísun endorfinů.

Nezdá se vám, že jídlo pro mnohé lidi není už jako v dávných dobách obyčejný zdroj energie, ale pro některé umění, zážitek nebo dobrodružství, zatímco jiní ho odmítají úplně nebo aspoň částečně?

Ano, pro část lidí se jídlo stalo náboženstvím, nebem nebo peklem. Já, jako lékař, jsem pro racionální stravu a pitný režim, které jsou součástí zdravého životního stylu. Pro mě to znamená chodit do práce s troškou radosti, nevyčerpat se při ní tak, že večer doma padnete na gauč v bezvědomí, být schopen si udržet harmonickou životní úroveň, mít čas na děti, partnera, mít z něčeho radost… Třeba i z přiměřeného množství dobrého jídla a pití.

TAK ŠEL ČAS

1949 - Narodil se 20. října v Praze.

1975 - Promoval na Fakultě všeobecného lékařství UK.

1976 - V Telči se oženil. S manželkou Bohumilou (ekonomkou) mají dceru Veroniku (1977, nutriční terapeutka), syna Vladimíra (1982, břišní chirurg) a tři vnoučata.

2002 - Z rukou prezidenta Václava Havla v pražském Karolinu převzal profesorský dekret.

2017 - Předává svoje zkušenosti a znalosti v problematice nefrologie, interny a metabolismu a výživy v různých pozicích: na klinice ISCARE a v CODUM, na Ostravské univerzitě a v Institutu postgraduálního vzdělávání. Píše odborné knížky a články a přednáší doma i v zahraničí.

Autor: Eva Hirschová

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky