Setkáváte se ve svých ordinacích s lidmi, kteří sportování přehánějí – protože se jim při něm vyplavují „hormony štěstí“ – a vy musíte řešit devastující důsledky jejich přepínání se?

Samozřejmě. Někteří lidé jsou velmi urputní, ať už se jedná o práci, jídlo, pití či drogy. Konce těchto lidí jsou pak často skutečně devastující.

Ale pokud je pro někoho sport, jako návyková droga, tak bych zdravotní rizika, která s sebou přináší, rozhodně neoznačoval za devastující. Podívejte se na Jágra, Váňu, Navrátilovou – ti všichni jsou důkazem, že sport na vrcholové úrovni se dá dělat do relativně vysokého věku. Pravda, spolupracují s nimi týmy odborníků lékařů, fyzioterapeutů, kondičních trenérů a dalších profesí. Mají zdravotní problémy, ale ty se týkají převážně pohybového aparátu.

Někdy musí lidé, třeba kvůli zranění, ze dne na den se sportem skončit. Znáte případy, kdy u nich dochází k něčemu, jako je abstinenční šok?

Pokud náruživý sportovec musí se svým sportem skončit, nutně se abstinenční příznaky dostaví. V žádném případě se však nejedná o šok, ale o zhroucení systému adaptací na pravidelnou intenzivní zátěž. Pokud se tento systém zhroutí, tak se dostaví široká plejáda somatických i psychických příznaků, mezi nimiž většinou dominuje deprese. Záleží pak na schopnosti sportovce přeorientovat se na jinou aktivitu. Mnoho úspěšných sportovců hraje golf. Není to jen kvůli sociálním kontaktům, ale také proto, že golf lze hrát do vysokého věku na velmi slušné úrovni.

A co případy vrcholových sportovců, kteří po ukončení kariéry zjistí, že mají „zhuntované“ tělo, jsou bez práce a často i bez osobního života?

Kolik je pracovních profesí, kde si člověk dokonale zhuntuje tělo a nikdy nevyjede ani za hranice všedních dnů? Lidi se občas ocitnou bez práce ve všech profesích, ale nepíše se o nich, je jich mnohem více než sportovců, kteří nemysleli na „zadní kolečka“. Je to právě naopak. Výkonnostní sportovec se celý život s něčím potýká, často s prohrou, a většinou se uplatní i po konci své kariéry. Smutné konce pracovní aktivity se najdou v mnoha lidských osudech, ale o tom se nepíše, to se považuje za životní smůlu. Proč by tomu mělo být jinak u sportovců? A osobní život? To je totéž. Úspěšní i neúspěšní manažeři uzavírají manželství v čím dál tím pozdějším věku a manažerky někdy vůbec ne. Profesionální sportovci jsou součástí konzumní společnosti, proč by se jejich osudy měly lišit?

Jak máme nejlépe a nejrozumněji cvičit – také z hlediska návykovosti?

Americká společnost sportovní medicíny doporučuje pro zdravé: alespoň 30 minut cvičení střední intenzity (do mírného zapocení, ale abychom byli ještě schopni konverzace) pět dnů v týdnu, nebo vyšší aktivitu tři dny v týdnu. Nejlepší je kombinace střední a vysoké intenzity aktivity. Příklady aerobní, vytrvalostní aktivity: chůze, běh, chůze do schodů, cyklistika, veslování, běh na lyžích, plavání. K tomu silový trénink minimálně dva dny v týdnu 30 až 60 minut se zatížením všech velkých svalových skupin.

Co se týče chůze, tak 5 000 kroků je téměř inaktivita, 5 000 až 7 500 mírná aktivita, střední aktivita se pohybuje mezi 10 000 a 12 500 kroky, a více už je vysoká aktivita. I když chůze je nejpřirozenější a nejlevnější způsob pohybu, nehodí se pro každého. Jakýkoli pohyb je ale lepší než žádný.