Více v dnešním téma Vlasty...
Většina lidí není schopna samostatně zvládnout nával emocí a s tím souvisejících reakcí po šokující události. Každá oběť při jakékoli katastrofě má proto právo na psychosociální první pomoc, která musí přijít bezprostředně – do tří dní.
Vlasta č. 12
Pomozte i vy
Platí, že 50 až 70 % lidí bývá na místě hromadného neštěstí úplně zmatených. Panice podlehne a dezorientovaně pobíhá 10 až 25 %. Jen 5 až 25 % lidí zachová rozvahu a je schopných pomoci při záchranných pracích. Patříte mezi ně? Můžete pomoci konkrétními činy.
Stav postiženého člověka
Strach
Máte před sebou člověka, který má záchvat úzkosti, třese se, je zmatený, prudce dýchá, buší mu srdce a je mu nevolno.
Co dělat: Zachovejte klid a buďte s ním, komunikujte s ním, případně ho zaměstnejte nějakou nenáročnou praktickou činností.
Co nedělat: Neprojevujte extrémní sympatie.
Panika
Postižený nekontrolovatelně pláče, bezcílně pobíhá… Takový člověk ztratí úsudek o nebezpečnosti svého jednání.
Co dělat: Buďte nekompromisní, vyslechněte ho, nenápadně izolujte od skupiny a nedejte se vtáhnout do jeho emocí.
Co nedělat: Nesnažte se ho krotit.
Hysterie
Postižený obrátí svou úzkost v přesvědčení, že část jeho těla nefunguje. Trpí silnou nevolností a jeho „vymyšlené“ fyzické problémy se neliší od skutečných.
Co dělat: Projevte o něj zájem, najděte činnost, která odvrátí jeho pozornost od zranění, a udělejte mu pohodlí.
Co nedělat: Nikdy neříkejte, že mu nic není a své zdravotní problémy si jen vymyslel. Poranění neignorujte, ale ani mu nevěnujte přespříliš pozornosti.
Aktivita
Člověk má záchvaty extrémní aktivity, hádá se, neposlouchá příkazy, nemístně žertuje a překáží záchranářům v akci.
Co dělat: Zkuste s ním navázat kontakt, ptejte se na jeho pocity, dejte najevo sympatie, nechte ho dělat něco pod dohledem.
Co nedělat: Neříkejte mu, že se nechová úplně normálně.
Apatie
Dotyčný se nedokáže oklepat z prožitého šoku, mlčky sedí a dostane se do stavu, že je mu všechno jedno. Neodpovídá na otázky a uzavře se do sebe.
Co dělat: Uvědomte si, že není schopen vykonávat žádnou činnost. Snažte se navázat rozhovor a nedejte se zmást jednoslabičnými odpověďmi.
Co nedělat: Neprojevujte ani přílišnou lítost, ani hněv. Nepoužívejte větu: Vykašli se na to!
Neštěstí, Strach, Trauma
Fyzická blízkost léčí
Máte ve svém okolí někoho, kdo nedávno prožil osobní tragédii? Můžete pro něj hodně udělat. Nejpotřebnější je fyzická blízkost. To znamená, že byste s ním měli trávit co nejvíce času a samozřejmě mu pomoci – zařídit třeba praktické věci, které není dotyčný kvůli svému žalu schopen řešit. Ovšem nesnímejte z něj odpovědnost. Běžné každodenní aktivity a stereotyp mu pomohou, aby nesklouzl do hluboké deprese.
Nechte svého blízkého vypovídat. Neznamená to však, že budete vést sáhodlouhé rozhovory o tom, co se stalo. Snažte se situaci reálně zhodnotit a postupně se pokoušejte změnit téma. Případné „divné“ a nepříjemné chování berte jako dočasné a určitou dobu ho tolerujte.
Smutnění je v pořádku
„Každé prožívání ztráty má určité zákonitosti,“ vysvětluje psycholožka Zuzana Slezáková. Na prožité neštěstí, ať už na vlastní kůži, nebo zprostředkovaně přes někoho blízkého, můžete reagovat různými způsoby. Tyto projevy se někdy dají těžko rozpoznat. „Někteří lidé zůstanou depresivní a ztratí zájem o sebe i okolí, jiní naopak chtějí dohonit zmeškané a snaží se žít naplno. Extrémní aktivita ani přílišné stažení se do své ulity ovšem nikomu psychickou pohodu nepřinesou.“ Připravte se na to, že oběť neštěstí prožívá zpočátku šok. Potom se snaží „protestovat“ proti tomu, co se stalo a dokola si klade otázku: Proč? Později má pocit absolutního zoufalství, že se z dané situace nedostane. Nakonec se většina lidí s prožitým neštěstím nebo ztrátou smíří. „Tyto fáze jsou velmi individuální, u každého člověka jsou jiné a některé, jako je třeba fáze zoufalství, mohou i chybět,“ doplňuje Slezáková. Viditelná změna chování může trvat od jednoho do tří měsíců. Poté by se mělo vše zase postupně vracet do normálu. Ovšem každý člověk potřebuje individuální čas na vyrovnání se s tragickou situací. Někdy to může trvat i dva roky.
Neštěstí, Strach, Trauma
„Normální“ reakce na prožitou tragédii
- utlumení emocí, apatie
- depresivní stavy
- smutek ze ztráty a z neštěstí, pláč
- pocit vnitřní prázdnoty
- snaha vyhnout se myšlenkám na prožitou hrůzu
- stranění se ostatních lidí
- strach z budoucnosti
„Nenormální“ reakce na prožité neštěstí
Až když se člověk vzpamatuje z prvního šoku, začne situaci reálně hodnotit. „Tehdy začíná fáze vyrovnávání se s mnohdy drsnou realitou. Mohou se objevit problémy, které se zdály být už překonané,“ upozorňuje psycholožka Slezáková. Pokud trvá výrazná změna chování déle než 90 dní, hovoří odborníci o chronickém stavu. Nebezpečné je i to, když se oběti neštěstí podaří nepříjemné myšlenky na několik měsíců potlačit. Problémy mohou nastoupit až půl roku po traumatu, když už všichni předpokládají, že nejhorší je pryč. Projevy bývají různé, od nervozity a agresivity přes poruchu spánku, lekavost, úzkostné stavy, tiky, noční múry, fobie, problémy se soustředěním - až po zdravotní obtíže, které na první pohled s prožitým neštěstím nijak nesouvisí. Neobvyklé nejsou žaludeční problémy, vysoký krevní tlak nebo cukrovka. Odpověď organismu na prožitou katastrofu nazývají psychologové posttraumatická stresová porucha.
Jak uzdravit duši
Krizovou intervenci, jak označují psychologové poradenství v krizi, může poskytnout jakýkoli psycholog. Odborník se snaží spolupodílet na citovém prožívání po katastrofě nebo tragédii a situaci uvolnit. „Především musí dostat postiženého člověka do psychického bezpečí,“ říká psycholožka Zuzana Slezáková. Terapeutických možností je vícero. Od smutečního poradenství přes různé druhy psychoterapie, například arteterapie (léčba uměním) nebo nácvik autogenního tréninku, až po jiné relaxační metody. Oběti katastrof si mohou vybrat takového terapeuta, který jim vyhovuje lidsky i odborně, tedy používá metodu, která je jim sympatická. „Jestliže se s nedůvěrou zamýšlíte nad tím, že ani psychologové nejsou nadlidi, máte pravdu. Ani je pohled na krev a lidské neštěstí nenechá chladnými. Proto, aby i přesto dokázali pomoci, chodí i oni ke kolegům na takzvanou supervizi. Díky ní jsou schopní zpracovat a odbourat zážitky se svými klienty,“ doplňuje psycholožka.