Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Rakovina mě naučila nevzdávat se. Dávali mi půl roku, stále žiju a jsem silnější

Rakovina mě naučila – nevzdávat se, protože s každým nepřítelem se dá bojovat
Rakovina mě naučila – nevzdávat se, protože s každým nepřítelem se dá bojovat
Zdroj: Shutterstock.com

Přežil jsem rakovinu. To není chlouba, ale konstatování. A není to moje zásluha. Ať chcete, nebo nechcete, tahle patálie vám docela provětrá život.

Najednou vidíte všechno malinko jinak. Seskok z hrobníkovy lopaty je skokem do trošku jiného světa. Žebříček hodnot, který má člověk nastavený, dostane pořádnou ránu a jeho šprycly, po nichž jste do té doby stoupali, jsou mnohdy zlomené. Vlastně začínáte šplhat znova a možná že ten kdysi nejvyšší stupínek skončí na úplném dně a naopak. 

Zprávu, že si na vás pochutnává zhoubná nemoc, každý snáší jinak. Já, jako rozený optimista, jsem z ní byl pouze pořádně paf. A začalo martyrium. Nikomu se většinou pod drn moc nechce, a tak jsem obvolával a navštěvoval nejrůznější léčitele, baby kořenářky, zaříkávače, kartářky a nevím koho ještě. A ejhle, resumé bylo docela optimistické. Tělo se prý se zákeřnou nemocí vypořádá samo. Není nutné nechat do sebe řezat a pak se nechat ozařovat či absorbovat platinu. Stačí lektvary, změna životosprávy a optimismus, a je vyhráno. Rakovina se zalekne, vzdá se a chřadnoucí tělo ráda opustí.

Zprávu, že si na vás pochutnává zhoubná nemoc, každý snáší jinak Zprávu, že si na vás pochutnává zhoubná nemoc, každý snáší jinak Zdroj: Shutterstock.cz

„Dáváme vám tak půl až tři čtvrtě roku. Čajíčky, kapičky, zelenina, pokládání rukou, cvičení mohou být sice fajn, ale cestu do věčných lovišť neodvrátí. Vyberte si, zda chcete bojovat a mít naději, nebo si ‚zpříjemnit‘ nadcházejících pár měsíců života ještě tím, že vám navíc bude špatně od žaludku,“ sdělili mi unisono odborníci. A bylo rozhodnuto, operace a chemoterapie. Hrozná slova, ovšem s nádechem šance.

Jako kuřák jsem si dělal naděje, že díky nemocničnímu prostředí a kapačkám přestanu blafat. Opak byl pravdou. Většina „kolegů“ na pokoji vesele pokuřovala, protože si údajně tělo nesmí zvykat na nějaké zásadní novinky, anžto by na tom bylo ještě hůř. Poslechl jsem hlas lidu, a po každé vstřebané flašce platiny si šel zapálit. Pobyt ve zdravotnickém zařízení nebyl sice zrovna lázeňský, ale dobrá společnost pohledných sestřiček, lékařek i personálu dodávala chuť do života.

Zkrátím to, po patnácti letech stále ještě pobíhám po světě. A něco mě tohle bývalé martyrium naučilo – nevzdávat se, protože s každým nepřítelem se dá bojovat, ať se zdá být sebezákeřnější a sebemocnější. Složit ruce do klína a propadat beznaději je cestou do pekel.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky