Příběh Vojty a Iva: Jak nám transplantace zachránily doslova život

Při transplantacích pomáhají špičkové technologie.

O transplantace orgánů či tkání se lidé pokoušeli odnepaměti. Pokusy i při chirurgicky dokonalém provedení selhávaly především na nežádoucích imunitních reakcích organismu. Je to paradox. – Zatímco snad u každé nemoci hraje klíčovou roli dobrá imunita, v případě transplantací bývá zabijákem…

Transplantace před objevením cyklosporinu byly vysoce rizikovou záležitostí. Když se v roce 1951 američtí lékaři začali pokoušet o transplantace ledvin, drtivá většina pacientů umírala.

Historik medicíny profesor Roy Porter k tomu později napsal: „Smrt pacientů byla tak častá, že u transplantací vytrvali pouze ti nejodvážnější, nejlehkomyslnější, nejotrlejší nebo nejprozíravější chirurgové.“

První úspěšná transplantace u člověka proběhla v roce 1954 v Bostonu mezi jednovaječnými dvojčaty – ledvinu svého sourozence dostal 24letý muž. Vydařený pokus otevřel bránu k přenosům orgánů dalších. O 12 let později byla poprvé úspěšně transplantována slinivka, ještě o rok později játra a srdce. K současnému stavu, kdy transplantace patří k samozřejmostem medicíny, však ještě vedla dlouhá cesta.

Příběh Vojty

Vojtěch Koudelka získal v roce 2000 zlatou a bronzovou medaili na Mistrovství ČR juniorů v běhu na 1 500 metrů. Rekordy atakoval i později v kategorii mužů. Měl před sebou skvělou kariéru, tréninky v pražské Dukle. Jak už to ale v životě bývá, žádné štěstí netrvá věčně. Vojtěch prodělal nachlazení a začal se cítit špatně. Nikdo nevěděl, co mu je. Oddílový lékař mu odebral krev, z níž se nic nezjistilo, ačkoli již v této době jeho ledviny bojovaly se zánětem. Dál tedy týdně naběhal okolo 100 kilometrů. Stále se však necítil dobře. Když později dorazil k obvodní lékařce, ukázalo se, že je pozdě.

Ledviny byly nenávratně poškozené. „Pro tak mladého sportovce to byla tragédie. Moje psychická síla byla náhle pryč a cítil jsem se velice špatně. Sport mě naplňoval, dobíjel mě, a nyní jsem ho musel opustit a věnovat se plně léčbě. Moje tělo ji příliš dobře nepřijímalo a v roce 2005 jsem musel pro špatnou funkci ledvin zahájit dialýzu.“

Běhání však byl celý jeho život, a tak se ho nevzdal ani při dialýze. Zakotvil u Českého týmu transplantovaných, pořádajícího evropská i světová mistrovství. Ještě jako dialyzovaný se účastnil mistrovství Evropy v Maďarsku v běhu na 100 a 200 m, kde pro svůj nový klub získal dvě zlaté medaile. Před Vánocemi v roce 2006 podstoupil transplantaci. Dostal ledvinu od neznámého, 45letého muže.

„Jako běžec jsem měl největší strach z toho, že se operace nepovede a budu mít nějaké trvalé následky,“ vzpomíná dnes. „Třeba, že nebudu moci chodit nebo se hýbat. Člověk slýchal různé negativní věci a samozřejmě z nich měl strach. Další obavy pramenily z toho, co bude moje tělo říkat novému orgánu, jak ho asi přijme, jestli bude, jak se dneska moderně říká, kompatibilní.“

Bylo. Operace dopadla na výbornou. „Nová ledvina začala opravdu fungovat. Já to poznal zvláštním způsobem – pomočil jsem se do postele. Pro zdravého člověka je to nepochopitelné, ale to, že se můžu znovu vyčůrat, se u mě rovnalo skoro orgasmu.“

Sotva přebolelo to nejhorší, Vojta opět upřel svoje myšlenky na běhání. „Začínal jsem pomalu, na začátku samozřejmě bolely srůsty… Paradoxně mým prvním sportem po operaci byla jízda na kole, abych nezatěžoval ledvinu zbytečnými otřesy. Trénovat běh jsem začal až potom.“ Překonávat se prý nemusel. Samotný fakt, že opět sportuje, mu přinášel pocit štěstí. Dokonce ani lékaři mu v jeho nadšení nebránili. V IKEMu ho povzbuzovali. Jen tatínek prosil, ať netrénuje tak tvrdě jako dříve.

Díky silné vůli se znovu probojoval na vrchol. V roce 2013 zaběhl na Mistrovství světa v Durbanu světový rekord transplantovaných na 400 m.

ČESKÉ PRVENSTVÍ

Říká se, že dnes dokážeme transplantovat vše kromě mozku. Jen v pražském IKEMu za loňský rok transplantovali 483 orgánů při 439 výkonech. Týdně tu zvládnou více než devět operací. Převažují ledviny, novou slinivku tu získalo 41 pacientů, za poslední čtyři roky se podařilo zdvojnásobit počty zachráněných pacientů v případě jater. „Loni jsme transplantovali celkem 127 štěpů, v 10 případech se pak jednalo o transplantaci jater dětskému pacientovi, které provádí IKEM jako jediné pracoviště v České republice. Rok 2016 byl pak výjimečný především tím, že se nám podařilo poprvé úspěšně transplantovat dělohu. V celosvětovém měřítku to byla teprve 11. transplantace dělohy od žijící dárkyně. Touto transplantací odstartovala první klinická studie na světě, která zahrnuje transplantace ohrožené dělohy od žijících i zemřelých dárkyň. Za prvních několik měsíců, kdy program úspěšně funguje, jsme dělohu transplantovali již čtyřikrát,“ říká doc. MUDr. Jiří Froněk, Ph. D., přednosta Kliniky transplantační chirurgie IKEM.

Výjimkou dnes nejsou ani operace, při nichž se pacientovi transplantuje více orgánů najednou. „Při tzv. kombinované transplantaci transplantujeme kombinaci orgánů,“ vysvětluje ředitel Koordinačního střediska transplantací prof. MUDr. Miloš Adamec, CSc.

„Třeba slinivka a ledvina bývají společně transplantované u diabetiků, kterým často selhávají ledviny. Dostanou novou slinivku produkující inzulin, aby neměli diabetes, a ledvinu, protože ta jejich už selhala. Když proděláte ledvinové selhání, mohou vám selhat játra, takže kombinovaně transplantujeme játra a ledvinu. Tzv. multiviscerální transplantace zase nahrazují novými orgány celou dutinu břišní. Jsou vzácnější. Děje se tak třeba po složitých operacích nebo následkem vývojových vad. Technicky ale zas tak náročné nejsou – veškeré orgány jsou připojené na velkých cévách. A tělo bývá masivní změnou v takovém,šoku‘, že většinou nejsou nové orgány ani nějakou velkou rejekcí.“

Již 10 let v ČR provádíme i transplantace plic, které jsou výsadou FN Motol v Praze. Ročním počtem cca 20–25 transplantací jsme prý srovnatelní s ostatními vyspělými centry. K tomuto složitému zákroku jsou indikováni pacienti v konečném stadiu onemocnění, u nichž riziko blízkého úmrtí převyšuje rizika samotné transplantace. Tak, jako tomu bylo i v případě Iva.

Příběh Iva

Ivo Dostál byl jako kluk co chvíli nemocný. Spotřeboval nekonečné množství antibiotik. Teprve ve 13 letech zazněla diagnóza nemoci, mající vše na svědomí: cystická fibróza. Smrtelné onemocnění provázelo pacienta během studií i v prvním zaměstnání. Dostupná léčba spočívala toliko v inhalacích, rehabilitaci stále se zanášejících plic, potírání vznikajících infekcí.

Výrazně jeho život nemoc zasáhla v době, kdy organismus napadla bakteriální infekce rezistentní vůči antibiotikům. „Zabíjí hodně pacientů,“ vysvětluje Ivo. Jeho naštěstí „jen“ odkázala na život s kyslíkovým přístrojem, bez něhož postupně neušel ani pár metrů.

Jeho plíce se dostaly do takové fáze devastace, že ztratily možnost vlastní hygieny. Prognóza byla zdrcující: brzká smrt, nebo transplantace plic. Ivova volba však byla překvapující: „Chtěl jsem zemřít bez jakýchkoli zásahů do těla. Aby mé tělo zůstalo konzistentní.“ Váhal měsíc… Jenže když už je smrt opravdu na dohled, názor člověka se změní. „Od třinácti mě strašili transplantací, ale já byl přesvědčený, že tuhle hranici už překračovat nebudu. Nakonec touha po životě zvítězila.“

I vzhledem k akutnosti situace získal své nové plíce brzy. Po jednom odpoledním spánku mu doma zazvonil telefon z Motola. Jeho největší starostí v tu chvíli prý bylo, aby se stihl osprchovat… „Obavy? Ne. Byl to luxus. O nic jsem se nestaral. Přišel jsem a vše dostal na stříbrném táce. Jediné, co po mně chtěli, byly pozitivní myšlenky a přístup. Nikdo si neumí představit, jak jsem vděčný, že mohu žít ve společnosti, kde je toto samozřejmostí.“

Sanitka ho vezla připojeného k dýchacímu přístroji. Věděl, že druhý den už může být všechno jinak. Na sál přišel v devět večer. On usínal, a profesor MUDr. Robert Lischke měl před sebou 10hodinovou práci, při níž šlo o vše. Ivo se probudil druhý den. „Na bolest, i když samozřejmě byla velká, by mě nenapadlo si stěžovat. Vždyť já dýchal!“ Plíce dostal od neznámé ženy z Plzně. Nic o ní neví. S úsměvem říká, že to zřejmě byla nějaká sexuální pracovnice. První den po transplantaci se mu zdálo, jak ho mlátil nějaký pasák…

Ivo Dostál je dnes zdravý. Pracuje v advokátní kanceláři a pravidelně dochází jako dobrovolník za potřebnými dětmi zahrnutými v programu Pět P. Říká, že společnosti by rád nějak vrátil to, co pro něj udělala. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky