Alexandra: Nemohu se vydat dál než 500 metrů od domu

Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Ten pocit úzkosti mě poprvé přepadl před 10 lety v nákupním centru. Rozbušilo se mi srdce, nemohla jsem dýchat, bylo mi na omdlení a musela jsem okamžitě na vzduch.

V galerii najdete návod, podle kterého poznáte psychopata.

Venku se mi udělalo líp, ale na nákup jsem se už nevrátila. Myslela jsem si, že příznaky nevolnosti a úzkosti zavinila únava z přepracování z předchozího dne. Jenže následující den mi bylo zle v metru. Začalo to hučením v uších a celkovou slabostí. Opět se dostavil strach, že omdlím. Ven, okamžitě ven, signalizoval můj mozek, ale vystoupit z jedoucího metra? Když metro konečně zastavilo, prodrala jsem se davem a zhroutila se na lavičku. V hlavě mi vířila jediná myšlenka: Co budu dělat, co budu dělat? Jak se dostanu do práce?

Doufala jsem, že mě ty nepříjemné pocity přejdou, ale začaly se zhoršovat. Když už jsem nedokázala vyrazit bez doprovodu ani na běžný nákup a do práce mě musel vozit manžel, usoudila jsem, že je na čase vyhledat odbornou pomoc.

Obvodní lékařka mě poslala k psychiatrovi a ten stanovil jednoznačnou diagnózu: agorafobie. Až do té doby jsem si myslela, že agorafobie je strach z velkých otevřených prostor, ale on to může být i strach z prostor, kde je větší množství lidí, jako jsou obchodní centra, divadla, prostředky MHD. Dostala jsem léky, chodila na psychoterapii, ale strach přesto přicházel. Nakonec jsem se bála vyjít sama z domu. Abych svoji úzkost překonala, tlumila jsem ji kombinací léků s alkoholem. Nakonec jsem skončila na tříměsíční léčbě v psychiatrické léčebně.

V nemocnici jsem se cítila pod ochranou, terapie zabírala, vše se zdálo být na dobré cestě, ale po návratu domů se začal vracet i strach. Dnes jsem na tom tak, že můj akční rádius nepřesahuje 500 metrů od domu. Dál už ani krok, ale alespoň něco. Můžu vyjít na zahradu a popojít i kousek po ulici. Léky proti úzkosti a antidepresiva beru stále.

Na skupinovou terapii, jedině tak se dostanu mezi lidi, mne vozí manžel. Nakupuju a všechno zařizuju přes internet. Společenský život vedu díky sociálním sítím. Mám jen částečný invalidní důchod, ale naštěstí nás uživí můj hodný manžel. Dcera má už dvě malé děti, ale jsem nepoužitelná babička, protože nemohu dojíždět a vnoučata si užiju, jen když s nimi dcera přijede na návštěvu.

Život zvládám, ale připadám si jako odsouzenec. Je po všech těch letech léčby vůbec nějaká naděje na zlepšení?

Alexandra

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Fobie, jinak též onemocnění strachem či úzkostná porucha, jsou poměrně časté. Zpravidla jde o obecný strach bez zjevné příčiny. Příkladem může být agorafobie, úzkost z pobytu tam, kam by se nedostala pomoc nebo odkud by se nedalo utéct. V překladu jde o strach z pobývání na tržišti. První ataka agorafobie přichází, když jsme nějak oslabeni. Vyčerpáním, duševním napětím apod. Tu situaci většinou nakonec zvládneme, zážitek úzkosti si ale neseme v sobě. A tak se jemu podobným začneme vyhýbat. Nejezdíme metrem, nevycházíme na ulici…

Léčba fobií vyžaduje odbornou pomoc. Kombinace léků proti úzkostem a depresím s kognitivně behaviorální terapií (KBT) bývá účinná.

KBT spočívá v postupném osmělování – od procházek s doprovodem v bezpečném prostředí, přes širší rádius, až po stav, kdy nás doprovod „jistí“ už jen zpovzdálí. V diskusích na internetu se mnoho pisatelů brání užívání léků v domnění, že vše zvládnou vůlí. Což má stejnou logiku, jak kdyby těžký diabetik odmítal inzulin a chtěl se spoléhat na vlastní vůli. V obou případech si organismus neumí potřebné látky vytvářet, a tak je nutné dodávat je uměle. Je to „běh na dlouhou trať“, zpravidla bývá ale úspěšný. V opačném případě nás může odborník alespoň naučit s naším omezením žít.

 

Další články

Lu Gregorová

Trend: Fitko v obýváku

Nepotřebujete permanentku, nemusíte bojovat s rezervačním systémem v přeplněném fitku. Stačí vzít do ruky ručník nebo karimatku, lahev s vodou a…

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky