Všude byly mříže

Nemoc zastihla Radku naprosto nečekaně a v plné síle. Byla na tom hodně špatně, nevěděla co se s ní děje. Začala mít halucinace, že jí její bývalý šéf přijel vyvraždit celou rodinu. Slyšela hlasy v okolí, z televize, viděla různé známé lidi na různých místech. Bylo to hodně zmatečné a rodina se po dohodě s lékařem na pohotovosti rozhodla, že ji předají do ošetřování psychiatrické léčebny. Hodně těžké pro ni bylo, že při převozu vůbec nevěděla, co se děje. Věděla jen, že jí někam veze její rodina, a tak jí napadalo, že jí vezou někam do bezpečí, kde ji ukryjí, aby vše skončilo. Když dojeli do léčebny, manžel ji zavedl na příjem, řekl jí, že jí tady pomohou a že tady má zůstat.

Radka mu věřila, ale nechtěla podepsat dobrovolnou hospitalizaci. Odvedli ji na pokoj a usnula. Byla strašně unavená. Zdály se jí hrozné sny. Chvíli byla vzhůru a chvíli spala, ale její vnímání bylo plné strachu a úzkostí. Rozhovory, které slyšela z venku, vztahovala na sebe a cítila se strašně ohrožená.

Dny plynuly a Radka se pomalu odvážila vyjít z pokoje. Všude byly mříže. Začala si myslet, že ji zavřeli do vězení, že musela něco strašného udělat a teď si to odpykává. Personál se choval hodně tvrdě a to jí její vizi jen potvrzovalo. Nikdo jí neřekl, kde je a proč tam je. Manžel za ní jezdil a snažil se jí podporovat, ale ona nechtěla nikomu říct, co se s ní děje. Strašně se bála. Dny postupně plynuly a její stav se zlepšoval. Přišlo soudní nařízení na nedobrovolnou hospitalizaci. Pomalu začínala komunikovat s lékaři a začala chápat, že není ve vězení a že jí tady pomohou. Nakonec podepsala dobrovolnou hospitalizaci. Byla přesunuta na normální pokoj.

Dostávala ránu za ranou

Stav Radky se postupně natolik zlepšil, že po domluvě s lékařem a manželem, byla z léčebny propuštěna domů. Těšila se do nové práce, kterou měla již dojednanou, jen se trochu bála, jak ji nový kolektiv přijme. Rodina měla z jejího návratu velkou radost, ale zároveň byli plni rozpaků, nevěděli, jak se k ní mají chovat. I manžel byl hodně nejistý.

Bohužel v novém zaměstnání, i když byli spolupracovníci velmi milí, začali malé třenice, které na Radku působily špatně a halucinace se vrátily. Přišla další hospitalizace a Radka se začala pohybovat v začarovaném kruhu, v němž se střídala práce s pobyty v nemocnici. Dostávala ránu za ranou. Dokonce se jí jednou podařilo vrátit tam, kde pracovala ještě před první hospitalizací, ale i tady narazila. Radka nedělala nic dobře, její vedoucí jí pořád něco vytýkala a ji to moc trápilo. Psychiatr dokonce napsal vedoucí dopis, aby pochopila Radčin stav a snažila být se shovívavější. Jenže ona, buď ze strachu, nebo z nepochopení, se jen usmála, a tak Radce nezbývalo než dát výpověď. Byla to její další životní prohra, dostala invalidní důchod.

Zůstávala doma, čas plynul a manžel začal být nervózní, že nic nedělá, nedbá o sebe ani o domácnost. Jenže ona už neměla sílu. Manžel se jí v té kritické době nezastal a jen pořád dokola vyčítal, a Radka se čím dál víc trápila. Ale abychom byli spravedliví - nevěděl kudy kam. Nakonec si začala „četovat“ po internetu a seznámila se s mužem, který jí chápal a podporoval. Manžel se jí stále odcizoval, snažila se manželství zachránit, jela s ním na dovolenou. Až později se dozvěděla, že již v té době jí byl nevěrný s její kamarádkou.

Rozvod jako řešení?

Po půl roce se rozvedli. To už žila Radka sama a snažila se situaci zvládnout. Ke svému překvapení zjišťovala, že je jí stále lépe a cítí se čím dál silnější. Navštěvovala svého psychiatra a psycholožku. Po čase zjistila, že hodně problémů pramenilo z manželova chování. Překvapilo ji to, protože vinu dávala pořád jen sama sobě.

V současné době Radka žije s novým manželem, kterého poznala přes internet. Bere ji takovou jaká je a je jí oporou ve chvílích, kdy jí není dobře. Má invalidní důchod a snaží se pomáhat druhým. Od roku 2004 pracuje ve VIDA centru, kde pomáhá psychicky nemocným nalézt cestu zpět do života. Často mluví o tom, že jí tato práce naplňuje. V roce 2005 absolvovala rekvalifikaci na pracovníka pro resocializaci osob psychicky, mentálně, zrakově a sluchově nemocných. Začala prodávat u kamarádky v obchůdku, snaží se být aktivní a její život se úplně změnil.

Když se jí zeptáte, jak se jí vede a co bude dál, odpoví, že se vše vyvíjí pozitivně, že už ze života a z lidí nemá strach. Radka prožívá každý den naplno. Její psychiatr se rozhodl, že jí postupně vysadí léky a dává jí naději mít děti. A ona sama bere nemoc jako životní zkušenost, která jí něco vzala, ale spoustu věcí naučila a dala. Sice neví, zda se nemoc opět neobjeví, ale dnes je dnes a co bude zítra, neví nikdo.

Jsem pyšná na to, co jsme dokázali a že naše práce má smysl.

O jaké práci mluvím? Ve třech jsme založily občanské sdružení VIDA a ve dvou ho táhneme dále. Podařilo se nám vybudovat 8 poradenských center v různých krajích republiky. Zaměstnáváme asi 54 osob s duševní nemocí, kteří pro nás odvádějí profesionální výkony v roli poradců. Radí lidem, kteří se teprve s psychickou krizí učí žít. Vlastními životními příběhy motivují pacienty, aby léčbu nevzdali. Jejich blízké, aby vytrvali. Chodíme přednášet o vlastní zkušenosti s nemocí na školy, pomáháme s osvětou a rozvíjíme další činnosti, kde můžeme smysluplně využít zkušenost s nemocí v pomoci druhým.

Nicméně každým rokem je těžší a těžší žít a pracovat.

Plány na zkvalitňování a rozvoj našich nabízených služeb jsou na hranici sci-fi, snažíme se jen přežít a být užiteční.

Žádám o pomoc vás, které jsme dříve neoslovovali. Nechceme vzít práci (tj. nejen materiální, ale zejména psychickou a sociální podporu) lidem, kteří se díky VIDA a navzdory vážné duševní nemoci cítí smysluplně. Nechceme zavírat poradenská centra – investice do jejich vybudování, navázání místní spolupráce a udržení provozu jsou příliš vysoké. Kvalitní lidské zdroje jsou pak ty nejnáročněji obnovitelné…

Číslo účtu: 215178359/0800

Děkujeme, za podporu. Jitka Styblíková VIDA o.s.

Článek přebrán z www.partnerprozdravi.cz