Trochu "nudné" historie
Lidé nepochybně zažívali „nudu“ i předtím, nežli se v roce 1762 poprvé objevila jako heslo ve slovníku Francouzské akademie.
Kořeny nudy jako specifický emoční stav však můžeme objevit již ve středověku. V raně křesťanské tradici představovala acedia „duchovní apatii“, která byla později sloučena s leností a stala se jedním ze sedmi hlavních hříchů. Acedia se jako „polední démon“ snášela o poledních zejména na osaměle žijící mnichy, u kterých mohla po čase vyvolat i stavy malomyslnosti.
Tento stav nám přibližuje kupříkladu Evagrius z Pontu: „Při četbě lenivý mnich vydatně a hojně zívá, jak mocně ho přemáhá sen, mne si oči, protahuje údy, oči odvrací od knihy a civí na zeď. Pak se opět trošku zadívá do knihy a civí na zeď…, marně se snaží pochopit smysl slov. Má výhrady vůči písmu i proti výpravnosti knihy, nakonec ji sklapne, vsune pod hlavu a usne spánkem nepříliš hlubokým, neboť jeho duši záhy probouzí hlad – a ten nutno utišit.“
V průběhu renesance se „nuda“ vtělila do melancholie, která však rovněž bývala spojována s moudrostí a studiem věd a neměla doslovnou podobu novodobé deprese (původní francouzský výraz pro nudu, ennui, byl významem také bližší tristesse a melancholii). Do jazyka anglicky mluvících zemí se nuda prosazuje postupně. Jako podstatné jméno se poprvé objevuje v roce 1864, ale již předtím byla používána k popisu nálad a afektů. Stavy blízké nudě ostatně zažíval i Charles Dickens při spisování novely Ponurý dům (1852), kterou zároveň mnoho čtenářů „unudil k smrti“.
Z rytmu vyhození
Ta pravá nuda, jak ji známe dnes, však vstoupila do našich životů teprve s příchodem modernity. Podle psychologa Johna Eastwooda ji můžeme vnímat jako nepříjemný emoční stav, ve kterém se člověk nemůže chytit smysluplné aktivity, přestože by tolik chtěl. Zároveň mu přijde nemožné soustředit se na probíhající dění, což bývá doprovázeno letargií střídanou s neklidem a často zkratkovitými řešeními, jak se nelibého stavu zbavit.
Dle většiny „nudologů“ se nuda začala objevovat ve chvílích, kdy lidé začali mít více volného a nevyplněného času z důvodu vypřažení z práce. „Předmoderní život byl těžký, ale ne nudný,“ domnívá se antropolog Peter Stromberg. „To samé však nemůžeme říci o 20. a 21. století, kdy se naopak nuda stává neodlučitelným společníkem života.“
Spolu s vzestupem individualismu a růstem konzumní společnosti se tak „zahálčivá třída“ více orientovala na sebe sama, počínaje zvýšenou péčí o zevnějšek, konče pozorováním a sledováním módních stylů, trendů či pikantních historek ze života „celebrit“.
Podle sociologů Dennise Brissetta a Roberta P. Snowa se k nám nuda dostavuje ve třech okamžicích.
- Ten první nastává ve chvíli, kdy nás opakující se stejnost života a moderní obsese rychlostí „vyhodí ze sedla“ společenského rytmu a my se nemáme „čeho chytit“.
- Ten druhý je vyvolán tím, že blahobytnost a pohodlnost moderního bytí vede k tomu, že lidé raději přihlížejí a pasivně „konzumují svět očima“, namísto toho, aby byli schopni či ochotni sami něco tvořit.
- A konečně k třetímu zdroji nudy patří dle autorů to, že v moderním světě ubývá zdrojů nejistot, a tím se stává známým, opakujícím se a nepřekvapivým.