Pro malé děti, bez rozdílu rasy a prostředí, je samozřejmý pocit, že nikdy nezemřou. Starší děti si už uvědomují, že jejich fyzické tělo podlehne zkáze. Přesto si pořád uchovávají jakési neartikulované přesvědčení, že z nich „něco“ po smrti zůstane.

„Skoro to vypadá, jakoby víra v nesmrtelnost lidské duše (nebo esence či jak ,to‘ nazveme) byla součástí základní genetické výbavy lidstva,“ říká Natalie Emmons z bostonské univerzity v USA. Jí vedená skupina vědců právě ukončila průzkum tohoto fenoménu v Peru. Schválně zkoumala dvě velmi odlišné skupiny dětí, jednu indiánskou, žijící v přírodě stále jen krůček od smrti, a druhou složenou z katolíků bydlících pohodlně ve městě. Přes tyto rozdíly měly děti jednu věc společnou: víru v nesmrtelnost své mysli.

„Většina z nich se shodla, že dobré i zlé skutky, dobré i špatné vzpomínky musejí někde přežívat, a to navěky,“ vysvětluje Natalie Emmons. To je prý také důvod, proč se má člověk na světě chovat slušně. K překvapení vědců děti usoudily, že jejich „duše“ existovala už před jejich narozením! Některé si dokonce vzpomínaly, jak se těšily do matčina lůna a jak je mrzelo, že ještě nejsou se svojí rodinou. Připadá vám to směšné? Ale jak jste na tom právě vy?

Nenecháváte si někde v koutku své mysli náhodou stále otevřenou možnost, že vaše „fluidum“ bude po vaší smrti existovat dále...?