Plastický chirurg: Stáří není pro sraby, omlazená tvář nakopne a dobije baterky

Prohlédněte si všechny fotografie (20)

O svém soukromí MUDr. Dušan Záruba, jeden z našich nejzkušenějších a nejznámějších estetických chirurgů, moc mluvit nechce. Když má zmínit mezníky svého života, hovoří spíš o změnách v Ústavu estetické medicíny, s nímž je jako lékař a primář svázán desítky let, než o narození svých dcer Petry (1979) a Karolíny (1994). „Chcete-li být v naší profesi dobrý, musíte jí ze svého osobního života hodně obětovat,“ říká.

Mladší Karolína si přesto vybrala studium medicíny a ani starší Petra se svým oborem rehabilitace-fyzioterapie „nepadla“ od „otcovského stromu“ daleko.

Rozhodně jsem jim jejich rozhodnutí nevymlouval. I mě při výběru profese a nakonec i specializace na estetickou medicínu zřejmě ovlivnili rodiče, oba lékaři. Otec byl navíc dermatolog, takže i díky němu jsem znal některé odborníky, kteří se pohybovali v oboru korektivní dermatologie.

Estetická medicína a plastická chirurgie tehdy ještě neexistovaly?

Jsou to relativně mladé obory, i když vylepšovat vzhled se snažili už ve starověké Indii a Egyptě; o tom jsou písemné doklady. Kdo a kdy poprvé provedl plastickou operaci, však nevíme. U nás byl zakladatelem plastické chirurgie akademik František Burian, vědec a chirurg světového formátu. Operoval zraněné vojáky z první světové války v Temešváru a polní stanici pak přestěhoval do Prahy. Jeho zásluhou byla také plastická chirurgie už v roce 1932 u nás jako v jedné z prvních zemí na světě uznaná samostatným oborem a vznikla i první klinika plastické chirurgie.

Od zmrzačených vojáků k liftingu obličeje stárnoucích hereček je ale ještě dlouhá cesta.

Ti starší si ještě možná vzpomenou na zpěvačku a herečku Ljubu Hermanovou. Ta byla v tomto směru u nás průkopnicí. To, že i v 70 letech po několika „plastikách“ vypadala na jevišti i na televizní obrazovce dobře, jí de facto umožnil Ústav kosmetiky, který vznikl v roce 1958.

Také o vás se mluví v souvislosti s estetickou medicínou jako o průkopníkovi.

Když jsem po promoci a po roční vojenské službě u doktora Fahouna v Ústavu kosmetiky začínal, byla estetická medicína v plenkách a mnozí ji považovali za zbytečnou. Ústav kosmetiky byl nejen v zemích východního bloku naprostý unikát, podobná komplexní pracoviště existovala jen ojediněle na Západě, nejvíc v USA. Byla to zařízení většinou specializovaná pouze na estetickou chirurgii. Ale tam jsme tehdy nemohli. Můj šéf, primář Fahoun, byl však vynikající odborník, autor řady moderních operačních metod, měl jsem se od koho učit.

S doktorem Fahounem jste začal pracovat v roce 1986, zažil jste tedy ještě pár předrevolučních let i zlomová léta devadesátá. V čem vidíte ve vašem oboru největší změnu?

Změnila se zásadně celá medicína - v přístupu k informacím, k materiálům a přístrojům. V estetické medicíně se navíc zcela obrátil poměr nabídky a poptávky. Před rokem 89 jsme měli s nadsázkou řečeno zajištěnou práci na sto let dopředu. Vzpomínám si, že když jsem šel po prázdninách poprvé do práce (v červenci a srpnu se neoperovalo, sály byly zavřené), stála fronta z Národní třídy celou pasáží Paláce Adria až do prvního patra, kde byl Ústav kosmetiky. Lidé se přišli objednat na konzultace, aby se dostali do pořadníku a za dva tři roky pak na plastickou operaci.

Monopolní postavení na trhu je výhodné pro dodavatele, ale pro ty, kteří si chtějí nechat narovnat nos nebo vyhladit vrásky, rozhodně ne.

To se pletete. Odmítat lidi, kteří se sebou ať už z jakýchkoli důvodů chtějí něco udělat, rozhodně nikoho netěšilo. Na druhé straně ani to, že se situace zcela obrátila a lidé si mohou vybírat, nemusí být vždy plus.

Souhlasím s vámi, že krásná tvář lékařky na reklamním plakátu ještě nemusí znamenat, že stejně jako ve Photoshopu grafici vyhladili vrásky jí, dokáže to i ona skalpelem. Není ale ještě horší, když si lidé vybírají, kam půjdou na zákrok, jen podle ceny a vítězí ten nejlevnější?

To samozřejmě také není dobře, ačkoli je to trend dnešní doby. Ve všem, nejen v operacích. Rothschild měl pravdu, když říkal, že není tak bohatý, aby si mohl kupovat levné věci. A když jde o zdraví, platí to dvojnásob. Kdybych musel na nějakou operaci, nechtěl bych rozhodně toho nejlevnějšího, ale toho nejlepšího.

Musíte často opravovat „fušérské“ zákroky?

Nejde jen o to, že klient není spokojen s výsledným estetickým dojmem, ale i o možné komplikace. I když antibiotika snížila riziko infekce na minimum, také kvalita a účinnost dezinfekčních prostředků je diametrálně jiná, neustále se zlepšuje technické vybavení, objevují se nové operační techniky, farmaka, která například zrychlí vstřebávání modřin, operace je stále zásah do organismu. A tak se k ní musí přistupovat.

Není tedy trochu hazardování s vlastním tělem, když je necháváme upravovat podle právě panující módy, která se navíc dost často mění?

I v estetické chirurgii vládne stejně jako v medicíně obecně trend méně invazivních zákroků. Snažíme se, aby operace i pooperační péče trvala co nejkratší dobu a pacient se mohl rychle vrátit do běžného života. Přesto organismus potřebuje čas, aby se vypořádal se zákrokem. Časová i finanční investice se ale zřejmě lidem vyplatí. Zájem o estetickou chirurgii stoupá jak mezi ženami, tak mezi muži, kteří, například co se týká operací očních víček, tvoří až 30 procent pacientů, i když v tomto případě se jedná hlavně o řešení funkčního omezení očí. Myslím, že je to důsledek společenského tlaku na to, aby člověk dobře vypadal. Jestliže se zvyšuje věk odchodu do důchodu, musí se šedesátník vyrovnat třicátníkům, se kterými pracuje, nejen výkonem a energií, ale pokud možno i vzhledem.

Promiňte, ale já jsem se ptala spíš na módu. Během vaší pracovní kariéry se přece několikrát změnila. Jednou jsou „in“ prsa malá, pak zase velká…

K primáři Fahounovi chodily na první prsní implantáty výhradně ženy, které měly z ploché hrudi komplexy. Jejich motivací byl pocit silného handicapu. Dneska to je jen minimum případů a většina pacientek má průměrnou velikost prsou, ale chce je mít větší. Trend, který už před pár lety ovládal USA, dorazil i k nám. Kdo nemá „čtyřky“, jako by nebyl. Dřív jsme dávali implantáty 200 až 300 ml, teď když je nabídneme, je to jako bychom vyslovili sprosté slovo. Téměř každá klientka chce aspoň 400 nebo 500 ml.

Jiná optika „měr“ ale asi není to jediné, co se změnilo. Dnes děláte výkony, o kterých se lékařům ještě před pár lety ani nesnilo.

Je to dané jak možnostmi medicíny, o kterých jsme mluvili, ale i přístupem lidí. Mají pocit, že musí být dokonalí. Už nestačí nechat si upravit oční víčka, abych neměl problémy s viděním, nebo vyhladit obličej. „Kompletní údržba“ zahrnuje třeba i labioplastiku, operaci stydkých pysků, kde zaznamenáváme prudký nárůst.

Za chvíli budete dámám v letech „vyrábět“ všechny části těla, třeba i štíhlé dívčí kotníky…

To bude problém. Jsou partie, které jsou pro chirurgy těžko zvládnutelné. Zkoušejí se různé nechirurgické metody, jako třeba lasery, ultrazvuk, které mají tyto operačně nedostupné části těla zpevnit a vypnout. Ale zatím to moc nefunguje. Moc metod vždycky znamená, že žádná není dobrá.

Operace, které v USA provádí český plastický chirurg Bohdan Pomahač, ovšem ukazují, že limity se těžko odhadují a rychle se posouvají. Ale není v případě estetické chirurgie zbytečné se o to snažit? Proč by měl člověk vypadat dokonale a stále mladě?

Myslím, že jako ve všem i tady platí zlatá střední cesta. Asi nebudu rozmlouvat operaci ženě po dvou dětech, která přijde, že chce opravit povolená prsa. Ještě 20 let jí tento zákrok usnadní fungování v partnerském vztahu, ale i v práci a ve společnosti. Dodá jí sebevědomí, jistotu, trochu ji to přiblíží ke stavu, na který byla v mládí zvyklá. Nebo operace očních víček - to už ani není zákrok zkrášlující, ale odstraňující následky civilizační zátěže. Posledních deset patnáct let všichni sedíme u počítačů, koukáme do tabletů, smartphonů, na obrazovky televize v umělém světle, a to je obrovská zátěž pro oči, a tím pádem i pro víčka. Dřív jsme operovali víčka padesátníkům a šedesátníkům, dnes je to běžné ve čtyřiceti.

A vrásky řeší i třicátnice! Není to tím, že se vehementně a za každou cenu bráníme stáří?

Není třeba se mu bránit, ale rozumně se mu postavit. Jak jedna moje pacientka říká: Staří není pro sraby.

Na to odpovím výrokem jedné velmi aktivní, stále ještě pracující sedmdesátnice plné energie, která tvrdí, že stáří opravdu začne, když člověk onemocní. A tam estetická medicína není moc platná.

Mýlíte se. Psychika hraje pro zdraví velkou roli. Pokud je někdo víc nastavený na to, jak vypadá, může nespokojenost se vzhledem působit velice negativně. A když už nemůže dohnat kondici a vyléčit své chronické choroby, pomůže aspoň to, že jeho tvář je omlazená. Operace ho řečeno zjednodušeně „nakopne“ a „dobije baterky“ na další roky. To přece má smysl! Estetická chirurgie není jen o liftingu obličeje nebo zvětšování poprsí. Za každou operací je nejen vylepšená tvář a tělo, ale především člověk a jeho duše, jeho dobrý pocit.

MUDr. Dušan Záruba

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky