Kate se ocitla na hraně smrti kvůli duševní poruše. Řešení bylo šokující

Kate Speer
Kate Speer
Zdroj: Pixabay
Více v galerii
Kate Speer

Pacientů s bipolární poruchou poslední dobou nebezpečně přibývá. Včasná diagnostika je pro úspěšnou léčbu a plnohodnotný život klíčová. Kate Speer si musela na správnou diagnózu počkat a čelila smrti. 

Vidina zlepšení 

Kate Speer se narodila jako zdravé dítě, ale s prvními symptomy se musela prát sama a poměrně brzy. V pěti letech neměla tušení, co se s ní děje. Ani nikdo z jejího okolí nepozoroval odchylky. V předškolním věku viděla, jak se na ni valí tmavá mlha, dusila ji, objímala ji ze všech stran a nebylo úniku. To bylo poprvé, kdy se s ní dělo něco podezřelého. Snažila se s tím sice bojovat a vyjádřit, co zažila, ale nikdo ji nebral vážně. Všichni ji měli za hyperaktivní a zlobivou dívku se sklony k přehánění a fantazírování. Kate každou noc přiběhla do kuchyně a vrhla se na sladkosti, od karamelek po zmrzlinu.

Stopy maskoval její otec, který se v té době potýkal s poruchou příjmu potravy. Matka o jeho problémech věděla a nenapadlo jí, že za nočními nálety na lednici nestojí jen její muž. Kdyby věděla, že mu dcera pomáhá, lékaři by možná diagnózu Kate odhalili dříve. V páté třídě se u ní naplno projevila porucha kognitivního zpracování. Nedělalo jí dobře klasické prostředí školy. Na obtíž jí bylo i vysoké IQ. Dostala k ruce asistenta a učila se jen v malé místnosti. To byl počátek úzkostných stavů, které ji provázejí dodnes. Cítí se na vedlejší koleji. Každý den se její duševní zdraví zhoršovalo, trpěla pocity nejistoty a nevysvětlitelné bolesti.

Lidé z jejího okolí se jí snažili pomáhat, ale marně. Podporu našla u svého psa jménem Trouble. Byla vděčná za každou společnou chvilku, mohla se vypovídat a svěřit se se svými chmurami a obavami. Během studia na střední škole se situace ještě více zhoršila. Kate nebyla schopná radosti ani nadšení, nedokázala bojovat s úzkostmi a pokračovala v přejídání. Bulimie jí ničila život. Lékaři přišli s novou diagnózou, "přišili" dívce deprese a ADHD. Předepsali jí stabilizátory nálady. Zlepšení jejich stavů se ale nekonalo. 

Smrt za rohem 

V prvním ročníku na vysoké škole ve Vermontu jí diagnostikovali bipolární poruchu. V té době zažívala Kate nejhorší období svého života. Elektrokonvulzivní terapie, hospitalizace na psychiatrii, sebevražedné sklony, halucinace a dvacet různých prášků denně. Kate se upnula na cvičení a začala se řezat do zápěstí, aby ulevila své hlavě. Ke konci studia už neměla žádné přátele a partner ji opustil, protože úzkostné stavy nezvládal. Cítila se osamělá. Její rodiče jí pořídili psa v naději, že by se na něj mohla upnout stejně jako na zvířecího kamaráda z dětství. Ze Sophie (pes) se stala opora Kate, ale na její nemoc byla krátká. Když byla doma sama, napsala dopis na rozloučenou a předávkovala se prášky. Cítila, jak se jí zpomalil dech a přichází smrt. Rodiče se ale vrátili brzy a otec šel rovnou k ní do pokoje. Položil jí ruku na hrudník a hlava mu poklesla. Myslel si, že je jeho dcera mrtvá. Bez emocí z pokoje odešel. Kate to vnímala, přinutila se zvracet a dobrovolně se nechala zavřít na psychiatrii, aby jí pomohli. To, že byli její rodiče smíření se smrtí dítěte, protože si už nevěděli rady, jí paradoxně dodalo sílu bojovat. 

Dvojitá podpora 

Lékaři jí ale bohužel doporučili jen ústavní péči, permanentní dohled odborníků a tlumení prášky. Naštěstí se dostala do rukou terapeuta, který nad ní nechtěl zlomit hůl. Doporučil jí, aby si pořídila plenky pro dospělé. V těch by chodila každý den a postupně překonávala malé výzvy. Moc dobře věděl, že strach Kate tak paralyzuje, že se pomočí (nebo hůř). Pro mladou ženu bylo něco takového nepřijatelné. Po čase ale na zvláštní metodu léčby přistoupila. Mnohokrát běžela domů a musela se osprchovat a "přebalit se", ale po šesti týdnech se konečně nebála sama vyjít z bytu. Byl to pro ni ohromný úspěch.

Čtyři měsíce terapie změnily Kate k nepoznání, byla schopná sedět v kavárně a pozorovat lidi bez pocitu viny nebo hanby. Pozvala své přátele na večeři a nastoupila do start-upu, kde poznala svého manžela. Pořídili si psa a pojmenovali ho Wafflenugget. Nebyl to jen parťák a přítel, ale i pomocník. Dokázal vycítit, že Kate není ve své kůži, blíží se záchvat nebo flashback a upozornil ji, že si zapomněla vzít léky. Psychických problémů se Kate nikdy nezbaví, vždycky bude potřebovat léky a dvakrát týdně terapeutické sezení. Možná se nemoc zlepší, možná zhorší. Nic není jisté. Díky manželovi a psímu kamarádovi ale nepřemýšlí o tom, co bude. Je šťastná, co může zažívat tady a teď. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky