I když jsem už jako koule, stále problémy řeším přejídáním

I když jsem už jako koule, stále problémy řeším přejídáním

Stále dokola se přejídám, i když vím, že mi to udělá dobře jen na chvíli a pak mne zase přepadnou výčitky a já budu lítostivá... A abych si spravila náladu, tak otevřu tu zpropadenou ledničku...

Na zklamání z lásky reaguje každý člověk jinak. Někdo se pohrouží do sebe, jiný začne trajdat po večírcích. Někdo žalem hubne, jiný naopak tloustne - a to jsem já.

Ivan byl moje velká láska, prožili jsme spolu krásné čtyři roky - pak se ale zakoukal do mladší, zřejmě i dravější ženy, a dal mi vale. Žádné náznaky, že by měl jinou, jsem nezaznamenala. Choval se úplně normálně, ke mně i k mé 15leté dceři Vandě. Milý, pozorný, laskavý. Možná jsem byla moc důvěřivá a slepě Ivanovi věřila.

Noční výpravy

Rozchod byl proto jako blesk z čistého nebe a když mi oznámil, že je v tom jiná, stála jsem v kuchyni jako onen pověstný solný sloup. To jsem ještě netušila, že kuchyně se stane mým nejoblíbenějším útočištěm, že si budu hýčkat ledničku a denně plnit její útroby, abych je pak postupně - především v noci - úplně vyplenila.

Návaly smutku z rozchodu tlumilo jedině jídlo. Cpala jsem se horami dortů, slupla jsem i celé kuře. Moje chutě se měnily a já jim vycházela vstříc. Těšila jsem se na chvíle, kdy do ledničky narvu další hromadu potravin, a pak na ten tajemný noční okamžik, kdy je ticho a všechno spí. Jen já a moje vrnící kamarádka jsme vzhůru. Sedím u jejích pootevřených dveří a láduju se. Hostinu ozařuje jen chabé světélko uvnitř spotřebiče. Magický okamžik! Moje noční nájezdy však nezůstaly před dcerou dlouho utajeny.

„Mami, ty jsi nemocná!“

Jednou se šla Vanda v noci napít do kuchyně a přistihla mě tam s pusou plnou tlačenky, v jedné ruce rohlík a v druhé okurku. Asi jsem se tvářila jako pytlák, kterého nachytal myslivec při kladení pastí na zajíce. Vanda na mě vyjela: „Tak teď vím, proč jsi v poslední době tak ztloustla! Vždyť už vypadáš hrozně! Nechtěla jsem tě tím otravovat, protože jsi z toho rozchodu furt rozhozená, ale když teď na tebe koukám… Mami, ty jsi nemocná!“

Dcera uhodila hřebíček na hlavičku. Věděla jsem, že se mnou není něco v pořádku, že je nenormální se takhle přejídat. Už jsem se nevešla do žádného oblečení a musela si pořídit volné kalhoty a pytlovité haleny, které vypadaly, že ještě porostou se mnou. Jako bych se chtěla ujíst k smrti. Jako bych tajně doufala, že moje zažívací ústrojí tuhle každodenní dardu neutáhne, zhroutí se a já skončím v nemocnici. V čisté bílé posteli, interesantně bledá, hezky na kapačkách, nade mnou se bude sklánět kající se Ivan a vedle něj plačící Vanda.

Sobecká představa, co? Způsobit psychickou újmu své holčičce jen proto, že mě nechal chlap, že jsem si kvůli němu narušila celý metabolismus, utekla se do nemoci a doufala, že ho tím přiměju k návratu...

Asi jsem opravdu tajně věřila, že moje tělo tu zátěž neunese, že ochořím a budu muset držet dietu. Opravdu muset! Nejen abych zhubla, ale abych vůbec přežila! Zase budu štíhlá holka, vrátím se ke svým koníčkům, vyhledám staré přátele… Jenže mám nejspíš kachní žaludek a zažívací trakt pračlověka. Cpu se nesourodými potravinami, které by normálního jedince skolily. Jím taková kvanta všeho možného, že už mám žaludek jako bachor, knihu, čepec a slez dohromady.

Připomínám statnou dojnici. Vanda se za mě stydí a pořád mě nutí, abych šla k lékaři. Posledně mi vmetla do očí, že jsem cvok. Jsem závislá na jídle? Nebo mám jiný problém? Stydím se za to, jak vypadám, a nejsem s to svěřit se doktorovi.

Magda

Ostych není na místě! Vyhledejte odborníka!

Odpovídá PhDr. Petr Šmolka, psycholog

Navzdory vnější dramatičnosti nejsou bohužel podobná story nikterak vzácná a Magda rozhodně není mimořádný exot. Jediné, v čem se jednotlivé příběhy liší, je způsob reakce na nečekanou ztrátu, případně na nadměrný stres. Někdo upadne do deprese a vůbec není s to fungovat, další trpí třeba výrazným nechutenstvím, jiní zase hledají berličky, o něž by se mohli opřít. Cokoli, co jim poskytne na čas pocit slasti a úlevu od bolesti, je vítáno. Pak stačí kapka osobnostních dispozic a může se dokonce rozvinout těžká závislost. Na alkoholu nebo na jiné droze: a tou může být i nadměrná konzumace potravin či chorobná žravost.

Pocit přesycenosti vede na jedné straně k vyplavování hormonů a dalších látek zlepšujících naši náladu, na druhé k masivním výčitkám svědomí a pocitu viny. Doprovodné fantazie jsou jen pokus, jak si vlastní závislost vysvětlit. Obrázek nemocničního prostředí a nad lůžkem se sklánějící bývalý partner je toho příkladem. I Magda mívá jasnější chvilky, kdy si uvědomuje, že tudy cesta nikam nepovede. Pokud by byla nějaká naděje, aby se k ní Ivan vůbec někdy vrátil, pak zcela jistě nikoli jako ke „kouli“.

Jsou lidé, jimž se podařilo zvládnout některou ze závislostí bez vnější pomoci. Zvlášť pokud ještě nebyla příliš rozvinutá. Je však hranice, za níž už nám žádná svépomoc zpravidla nepomůže. Magda ji bohužel překročila. Pokud se nechce zcela zničit, bude muset svůj ostych překonat a vyhledat odborníka. Její „choroba“ není primárně „nemoc těla“, nýbrž „nemoc duše“. Proto by měla jít k psychologovi či psychiatrovi; když si však vybere jinou odbornost, nevadí, hlavně aby se už konečně někam vydala! Ostych rozhodně není na místě. Takových, jako je ona, už přece doktoři viděli!

Mohlo by vás také zajímat: Manželovi lžu, nesnáší totiž "zbytečné" nákupy

 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek