I když to hlavně v létě v hromadných prostředcích takto nevypadá, denní sprchování a používání deodorantů a voňavek se pro naši civilizaci stalo již samozřejmostí. Nebylo tomu tak ale vždy. Ještě naše babičky vypravují, že se celá rodina koupala těsně před tím, než šla do kostela nebo na další společenskou akci, jako byl pohřeb anebo svatba.
Wikipedie definuje hygienu jako dodržování zásad pro uchování zdraví a prevence infekčních onemocnění. V dnešní době se toto slovo spojilo především s mytím rukou, když se snažíme předejít jakékoli nákaze, jež se přenáší dotykem kontaminované plochy. Za vnější znak dobré hygieny lze také považovat čisté tělo, oblečení a nulový zápachu. V minulosti, především ve středověku, tomu ale bylo jinak. Voda byla považována za strůjce nákazy. Až Marie Antoinetta edukovala francouzský dvůr v oblasti pravidelné koupele.
Během 19. století prošla společnost hygienickou renesancí. Může za to především průmyslová revoluce a zlepšení sociální situace. Lidé se přesouvali z vesnic do měst a začala se formovat střední třída. Celkově se otevíraly možnosti ke zlepšení ekonomické situace, a ta měla za následek změnu přemýšlení o vlastních potřebách. Člověk se už nemusel starat pouze o to, jak přežít, ale začal uvažovat o vzdělání, volném čase, módě... A také o hygieně. Nové pracovní pozice, jako inženýři, úředníci, prodavači nebo bankéři a funkce středostavovských žen, které svůj čas naplňovaly charitou a "čajemi o páté", postupně zformovaly zvyk každodenního mytí a starostlivosti o oblečení. Hygienické návyky se pak přenášely z generace na generaci.
Na konci 19. století si tak i ženy nižších vrstev vyráběly doma mýdlo a voňavky z okvětních lístků. Ne aby přebily tělesný pach, jak tomu bylo v 18. století běžnou praxí, ale aby sobě dodaly jakýsi punc čistoty. Silná umělá vůně totiž představovala atribut neřesti. Koupel v běžných domácnostech na přelomu 19. a 20. století vypadala podobně, jak to vidíme v některých pohádkách. Většinou se omyl pouze obličej, krk a zřídka i část prsou. Ženy však měly tendenci se více "drhnout". V dobových knížkách se totiž psalo, že jedině tak bude mít dívka růžovou a svěží pokožku. Vlasy, které v této době musely být dlouhé a byly znakem ženskosti, se však vodou neoplachovaly. Jako hlavní náčiní k péči o vlasy dlouho postačoval hřeben a otrubový či škrobový prášek, sloužící jako suchý šampon. Oproti tomu čištění zubů již bylo zažité a i děti se učily denně si mýt zuby ráno, po obědě a večer. (Zdroj: Jana Kalvasová, Lidé a voda. Příspěvek k dějinám osobní hygieny přelomu 19. a 20. století)
S nástupem reklamy se do každodenní hygieny zařazovalo i použití různých kosmetických přípravků, které ale v době na přelomu 19. a 20. století byly spíše pro pokožku škodlivé. Pěkně voněly, což se mnoha ženám líbilo. Jako zaručený prostředek krásy bylo ale v roce 1895 doporučováno jediné: voda a častá koupel. "Krásná pleť zachová se takto: Večer před spaním umyje se obličej, krk, rámě a ruce jemným mýdlem (mandlovým, benátským, anebo ještě lépe medicínským) v teplé vodě. Pak se v těch místech kůže tře měkkým flanelem pomydleným, načež se opláchne studenou vodou a osuší měkkým ručníkem. Ráno se totéž opakuje, ale kůže se myje hrubší žínkou nenamydlenou a ledově studenou vodou. Po té se kůže tře drsným ručníkem hodně silně, až uschne. To se pravidelně denně má konati. Tím se prý zachová zdraví, svěžest a krása až do pozdního věku."(Zdroj: Z rubriky Aforismy o ženách (Lada 1895, s. 92.)
KONDICE
