Věděli jste, že červené či růžové tváře jsou znakem mládí?

Jiná

Nejsem stydlivá, jen možná o něco citlivější než ostatní. Jako dítě mě všichni za červené tváře obdivovali a rozplývali se nad mou roztomilostí. S přibývajícím věkem jsem si ale začala uvědomovat, že ze mě nikdy nebude prvotřídní kráska. Vypadala jsem, že jsem právě dobíhala dva kilometry na autobus nebo složila deset metráků uhlí. Začala jsem svoje tváře nenávidět. Bylo mi šestnáct a i přes veškerou snahu a maskování jsem působila tak nějak neupraveně. Zatímco moje spolužačky vábily kluky na porcelánovou tvář a bezchybný make-up, mně stačilo jen malé duševní nepohodlí - nevybíravé otázky, dlouhá fronta ve školním bufetu, hrozba neplánovaného přezkoušení, kompliment od platonické lásky.

Řešení

Když máma odhalila moje trápení, vyrazila se mnou do nejbližší drogerie, kde jsme společně vybraly hutný make-up, který by zakryl moje zarudlé stopy na tvářích. Bylo to ale k ničemu. Jemná vrstva byla pro červenání příliš slabý protivník, silný nános mi udělal z obličeje odpornou masku. Byla jsem prokletá? Copak nejde mít obojí - přirozenost i krásnou pleť bez poskvrnky?

Vrcholem všeho byla moje svatba. Toužila jsem po obřadu na statku, kde bych vzdala hold tradicím a svému vesnickému původu. Měla jsem nádherné nadýchané šaty po kolena s nákladnou výšivkou a ohromnou barevnou mašlí ve vlasech. Všichni se rozlývali nad mou krásou, ale mě pohled do zrcadla vyděsil. Tváře jsem měla zrudlé nervozitou a po dokonalém líčení ani památky. Vypadala jsem jako upachtěná selka, která se celá třepe na to, aby se už konečně vdala.

Smíření

To, že trpím ereutofobií, jsem zjistila náhodou, když jsem jako už mnohokrát hledala pomoc v odborné literatuře. Na jednu stranu se mi ulevilo, že svůj kožní problém mohu ovlivnit, na druhou jsem se zděsila, protože v hlavě jsem měla chaos a "duševní úklid" byl pro mě velmi náročný. I když občas zrudnu jako rajské jablíčko, osvojila jsem si pár triků, jak obelstít vlastní hlavu a zabránit rudnutí. Trvalo to více než třicet let, ale stálo to za to.

Změňte vůči trápení postoj

Odpovídá PhDr. PETR ŠMOLKA, psycholog

  • Už jsme si zvykli setkávat se v této rubrice s řadou i neuvěřitelných „masakrů“. Vedle nich vám dnešní příběh může připadat nepatřičně. Tolik řečí kvůli kapce nachu ve tvářích! Jenže problém není ani tak samo červenání jako především pocity s ním spojené! Ne nadarmo se hovoří o tzv. ereutofobii, tedy o chorobném strachu z červenání. Je to jedna z nejčastějších fobií vůbec. Podobně jako třeba arachnofobii (chorobný strach z pavouků) ji nelze vůlí zvládnout. Před pavouky však můžeme v utéct, sami před sebou ovšem nikoli.
  • Tisíckrát bychom se mohli pokoušet Jarmilu přesvědčovat, že je její červenání vlastně půvabné. Marně! Stokrát jí můžeme říkat, že jsou mnohem horší věci v životě, a ona nás právem pošle do háje. Kdo něco podobného nezažil, stěží jí porozumí. Fobie nelze zvládnout pouhým rozumem, zároveň jsou však poměrně dobře léčitelné kombinací léků (proti úzkostem) a kognitivně behaviorální psychoterapie.
  • Možnosti „svépomoci“ jsou sice omezené, i zde se však některé postupy osvědčují. Jedna je změna postoje vůči zdroji trápení. Nesnažit se nic zakrývat a maskovat, ale právě naopak to raději prostě předem přiznat. „Nezlobte se, jen bych vás chtěla upozornit, že se dost často červenám. Nevím proč, prostě se mi to občas děje.“ Pomoci můžou i tzv. paradoxní instrukce: tak dvakrát třikrát denně si udělat chvilku, stoupnout si před zrcadlo a usilovně se snažit navodit si pocity, které vedou k tomu, že se červenáme. Vybavit si takové situace a záměrně se o červenání pokoušet.
  • Až zjistíte, že si umíte červenání sama navodit, pak jste ho dostala pod vědomou kontrolu. Pokud si něco umím záměrně navodit, tak nad tím získám převahu a moc. Mám-li nad něčím moc, můžu se na stejném principu rozhodnout, že se mi to dít nebude. Zdánlivě primitivní, ale účinné.