Jak zatočit se silnou bolestí hlavy: Jde to, ale musíte znát pravou příčinu

Ilustrační foto
Ilustrační foto
Zdroj: Shutterstock
Ilustrační foto

Bolest hlavy lidé popisují jako jednu z nejnepříjemnějších bolestí vůbec. Nedá se nijak obejít, zapudit, občas ji nepřelstí ani ta nejlepší analgetika. Podle Světové zdravotnické organizace přitom každodenní bolestí hlavy trpí v rozvinutých zemích jeden z dvaceti lidí.

Není bolest jako bolest

Nejčastějším typem je tzv. tenzní bolest hlavy, vyskytující se častěji u žen. Tupá, svíravá bolest, za níž nezřídka mohou svaly v okolí šíje, může být různé intenzity a různé četnosti. Dobrou zprávou je, že většinou si s ní poradí analgetika.

Druhý nejčastější typ představuje migréna, postihující jak děti, tak dospělé. Před pubertou jí trpí chlapci i dívky stejně, v dospělosti opět dominují ženy. Ti, jichž se týká, hovoří o prudké pulzující bolesti, v těch nejtěžších případech ji přirovnávají k silným úderům. O něco vzácnějším typem jsou tzv. clusterové bolesti hlavy, kterým se říká i „nakupené“ bolesti, což samo o sobě vyvolává představu značné intenzity. Tento typ palčivé bolesti je pro změnu častější u mužů. Soustředí se mnohdy do oblasti kolem očí, provází ji značný neklid, postižení nezřídka mluví o tendenci „tlouci hlavou do zdi“. Lékaři se vyjadřují o clusterové bolesti jako o jedné z nejsilnějších vůbec.

Na vině páteř i zuby

Ať již jsou intenzita a četnost bolesti hlavy jakékoliv, jisté je, že stojí za častými pracovními neschopnostmi, sníženou kvalitou života a cestami od odborníka k odborníkovi ve snaze najít konečně někoho, kdo by pomohl.

Chronickou migrénou trpí podle odhadů asi 10 procent Čechů, nicméně stěží existuje člověk, který by se alespoň čas od času s bolestmi hlavy nepotýkal. Jejich spouštěčem může být cokoliv – změny počasí, konkrétní jídlo, alkohol, stres, ale i prochladnutí v klimatizovaném prostředí nebo v průvanu. Odborníci poukazují na to, že například dlouhodobý dráždivý kašel může zablokovat žebra, od nichž se pak řetězí napětí svalů až ke krční páteři, která způsobuje bolest hlavy.

Právě krční páteř bývá častým viníkem velmi úporných bolestí. „Několikahodinová práce u počítače, dlouhé sezení za volantem, ale i mnoho manuálně zaměřených pracovních pozic nutí člověka držet hlavu v dlouhodobém předsunu a zároveň horní krční páteř v mírném záklonu. Vzniká svalová dysbalance mezi povrchovými a hlubokými svaly krční páteře. Pokud se problém dlouhodobě neřeší, velké napětí ve svalech se přenese i na samotný skalp, tedy povrch lebky, což vede k silným bolestem celé hlavy. K jeho uvolnění je zapotřebí jemných technik měkkých tkání. Už samotné promasírování skalpu či krátkých svalů pod hlavou přináší první úlevu od bolesti,“ říká například hlavní fyzioterapeutka FYZIOkliniky Iva Bílková.

Krční páteř je jednou z nejnamáhanějších, tudíž zranitelných a problematických částí lidského těla. K nepříjemným důsledkům blokád kloubního spojení mezi prvním krčním obratlem a lebkou patří kromě bolesti hlavy nebo migrény i hučení v uších či pohybující se světélka v zorném poli. Stejné symptomy ale mohou ukazovat také na přetížení žvýkacích svalů nebo blokádu čelistního kloubu, a to hned z několika příčin – pokud člověk příliš skřípe a cvaká zuby, trpí na záněty středního ucha, má problémy s osmičkami, špatný skus nebo častý stres.

„Zatínání zubů a svalů hlavy je při stresu příznačné. Jelikož naše tělo reaguje velice komplexně přes svalové smyčky, často nacházíme společně s blokádou čelistního kloubu také blokádu v horní krční páteři ve skloubení mezi lebkou a prvním krčním obratlem. Ty jsou skoro vždy spojeny s přetěžováním povrchových zdvihačů hlavy, například při práci na počítači. Vedle samotného napětí žvýkacích svalů nacházíme také napětí povrchových svalů krční páteře a podobně. Tím se jen dokazuje, jak velice je náš pohybový aparát propojen a že pro úspěšnou terapii je vždy nutné vedle samotného ohniska bolesti řešit i na první pohled vzdálené poruchy, jelikož i ty mohou být spouštěčem,“ dodává Iva Bílková. Zároveň poukazuje na skutečnost, že s bolestmi hlavy chodí dnes do ordinací už i teenageři a lidé kolem dvaceti, třiceti let. 

Léčit? Jak?

Jak konkrétně lze migrénu léčit, záleží na řadě faktorů – zejména na typu této velmi variabilní nemoci. „Klíčové je, jak moc bolest hlavy ovlivňuje běžné aktivity pacienta. Pokud jen málo, lze ji tlumit jednosložkovými analgetiky, například paracetamolem nebo kyselinou acetylsalicylovou, kombinovanými analgetiky nebo nesteroidními analgetiky, jako je například ibuprofen. Pacient musí vědět o nežádoucích účincích na trávicí trakt při častém užívání těchto léků,“ upozorňuje MUDr. Jolana Marková. Na některá účinná léčiva bohužel může vznikat závislost.

Silnějším kalibrem pro pacienty, kterým běžná analgetika nestačí, jsou tzv. triptany. „Nejprve se sahá po triptanech užívaných ústně ve formě tablet. Dalšími formami jsou sprej nebo injekce. Když ani tyto léky dostatečně nezabírají, zvažujeme zahájení profylaktické léčby ke snížení počtu atak,“ vysvětluje lékařka. Triptanů je k dispozici celá řada, s nejrůznějšími vlastnostmi. Mnoho lidí je ale dostávat nesmí, kontraindikací je například stav po infarktu myokardu, vysoký krevní tlak... Omezené užití je také v těhotenství – chybí studie o bezpečnosti a etická pravidla nedovolují je provést.

U případů silné migrény se nasazují opět triptany a otevírá se také zmíněná možnost profylaxe, což je vlastně předcházení atakám – laicky by se dalo říci „prevence“. Když je nemocný na profylaktické léčbě, běžně může užívat přípravky pro akutní léčbu.

„Pacienti s těžkou formou migrény by měli zajít na konzultaci ke specialistovi. Rozhodně platí (a to nejen u těžkých případů) léčit včas, aby nedošlo k rozvinutí dlouhotrvajícího záchvatu, a také dostatečně razantně, aby bolest skutečně ustoupila a nevracela se,“ zdůrazňuje lékařka.

S chronickou migrénou se potýká asi deset procent Čechů, nicméně stěží existuje člověk, který by se čas od času s bolestí hlavy nepotkal. Urputné bolesti hlavy při migréně mohou trvat hodiny i dny a léčba je problematická. Co také může spouštět bolest hlavy Měnící se počasí, rostoucí vlhko či teploty Nedostatek nebo naopak příliš mnoho spánku Emoční stres Jasná či blikající světla, hlasité zvuky, výrazný zápach Alkohol, zejména červené víno Čokoláda Dusičnany v uzeninách a rybách Zvýšení či snížení příjmu kofeinu

ZKUŠENOST PACIENTKY

Rýza Blažejovská trpí už devět let migrénou. Mladá žena, povoláním manažerka sociálních organizací, je zvyklá pomáhat ostatním, ale sama dostatečnou pomoc zatím nenašla. I proto založila projekt Migréna-help, který má podobně postiženým lidem přiblížit možnosti léčby. 

Co vás vedlo k založení projektu?

Více než milion obyvatel této země žije s migrénou – tedy s chronickými opakujícími se silnými bolestmi hlavy, doprovázenými nevolností a dalšími příznaky. Běžnou praxí bývá, že pro pacienty s tak rozšířenou a život omezující nemocí existují vedle medicínské léčby ještě jiné formy pomoci, že se za takové pacienty zasazuje jejich vlastní pacientská organizace. Žádná taková však v České republice dosud neexistovala, tak jsem se rozhodla to změnit.

Jak začala migréna u vás?

Kolem pětadvacátého roku mě začaly trápit silné bolesti hlavy, bylo mi zle a proležela jsem celé hodiny i dny v posteli. Když už bolesti přicházely příliš často, vydala jsem se k neurologovi.

Vyslechl mě, poklepal mi na koleno, posvítil do očí a během pár minut byl hotov s diagnózou: migréna s aurou. Jeho (dle mého tehdejšího úsudku odfl inknuté) vyšetření a nevalná pověst tohoto onemocnění ve mně zasely silnou dávku nedůvěry: Žádnou migrénu nemám, natož s aurou. V tomto přesvědčení jsem žila dalších několik let, kdy jsem sama na vlastní pěst hledala různé cesty. Za prvé – vypátrat svou opravdovou diagnózu a za druhé, a to především – jednou provždy se vyléčit z úděsných bolestí. To jsem ještě netušila, jak dlouhá cesta mě čeká.

A čekala?

Záchvaty se v té době objevovaly zhruba osmkrát do měsíce a velmi mě omezovaly – vzhledem k tomu, že jsem svou nemoc úpěnlivě popírala, jsem si často nedovolila pořádně si odpočinout a ulevit tak od bolestí. Připadala jsem si strašně slabá, nemohoucí a neschopná zvládat svůj život a k tomu jsem se hrozila, že by si někdo mohl myslet, že jsem líná. Prožívala jsem emocionální i fyzická muka a ládovala se léky, abych vůbec přežila.

Zkoušela jsem všechno možné, abych si nějak pomohla od bolestí a nemusela přitom konzumovat tolik medikamentů: akupunkturu, dva a půl měsíce v psychosomatickém stacionárním programu, masáže, biodynamiku a bioenergetiku, biofeedback, akupresuru, arteterapii, párovou terapii, imaginace, relaxace i celovíkendové meditace, bodyterapii, homeopatii, léčbu Bachovými květovými esencemi či potravinovými doplňky, hormonální jógu, aerojógu, posilování pánevního dna, rituály, běh, stoj na hlavě, focusing…

Zabíralo něco z toho?

Bohužel ne. Počet záchvatů se stále zvyšoval a já začala propadat hlubokému zoufalství. Stával se ze mě nespolehlivý člověk, neschopný dodržet, co slíbil v dohodnutém termínu: dorazit na pracovní schůzku, rodinnou oslavu, sraz s kamarády. Měla jsem pocit, že nejvíce ve svém životě se věnuji pobytu v posteli. Představovala jsem si, jak teď právě podnikám svůj oblíbený výšlap po horách, jak držím červený diplom, výsledek svého dokončeného magisterského studia, jak sklízím obdiv svých rodičů za úžasné výkony v zaměstnání… Ale přitom jsem jen ležela v posteli.

Chápalo vás okolí?

Ne. „To máš z potlačených emocí,“ říkali v práci. „Ty jsi byla zase na flámu?“ ptali se doma. „Ty máš ještě ty migrény? Já jsem si to už vyřešila,“ hlásila vítězoslavně kamarádka. „Mě taky dneska bolí hlava,“ odbyla mě sestra na pohotovosti, kam jsem dorazila s dlouhotrvající migrénou – status migrenosus. Tak jsem se nořila do čím dál větší beznaděje. Záchvaty mě někdy neopouštěly celý týden v kuse a za měsíc jsem si jich nezřídka zažila patnáct až dvacet. Měla jsem pocit, že jsem úplně ztratila sama sebe. Můj život se scvrknul do povinností a zvládání bolesti.

Časem jsem začala pracovat v pacientské organizaci pro osoby s epilepsií. Tam jsem viděla, co všechno je možné pro osoby s určitou chronickou chorobou dělat, jak je možné jim pomoci. Začala jsem se v důsledku těchto zkušeností více zajímat o migrénu, a tak postupně přijímat i fakt, že jí trpím. Cestovala jsem tehdy autobusem, četla jsem si popis jejích příznaků a napadlo mě, jestli náhodou ten neurolog před mnoha lety neměl snad se svou diagnózou pravdu. Jak jsem tak četla, postupně mi kanula jedna slza po tváři za druhou. A to byla chvíle, od které jsem začala svůj vlastní proces smiřování se s tím, že jsem nemocná. Byl to přelomový okamžik.

Lze říci, že vám medicína nějak pomohla?

Migréna nezmizela, ani všechny její navýsost trýznivé a život omezující projevy. Záchvaty mívám stále alespoň desetkrát do měsíce. Ale všechno zvládám lépe než kdy předtím. Když mám totiž dneska záchvat, dovolím si odpočívat, neobviňuji se ze slabosti. Nemedicínské přístupy mi daly větší sílu se s nemocí postupně vyrovnávat a odolávat jí, ty medicínské mi zase daly možnost alespoň zčásti zvládat nároky každodenního života, i když v omezené míře. Ani jeden z přístupů mi však dosud výrazně nepomohl.

Existuje pro vás ještě alespoň nějaká šance?

Vzhledem k závažnosti mého stavu bych ráda požádala o biologickou léčbu. I proto jsem vlastně také založila iniciativu Migréna-help: aby se lidé mohli vyvarovat podobně bolestné mnohaleté zkušenosti. Iniciativa jim poskytuje dostatek důvěryhodných informací a zároveň nabízí podporu, aby na toto závažné onemocnění nebyli sami. V týdnu od 2. do 8. září pořádáme s mnoha odborníky akci Týden zvyšování povědomí o migréně v ČR. V jejím rámci lze potkat webináře, diskutovat v rámci chatů, účastnit se pochodu pro migrénu, svépomocných skupin a dalších aktivit.

Autor: Judita Bednářová

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky