Slova baletky, ze kterých mrazí: Trenérka mi sedla na záda, v piškotech je vedro

Více fotografií k článku:
22 fotografií

Když se řekne balet, každému se okamžitě vybaví nádherné dlouhé štíhlé figury baletek s dokonale propnutými špičkami. Překrásné ladné pohyby, plynule navazující jeden na druhý, svalnaté tělo v upnutém trikotu a některým z nás možná také bolest a utrpení nohou a kloubů. Balet je krásný, ale cena za tuto krásu je velmi vysoká. 

Když chcete v baletním světě něčeho dosáhnout, musíte začít opravdu ve velmi nízkém věku. To je pravidlo baletu. Jakmile začne člověk s baletem ve více než šesti letech, kariéra primabaleriny je ztracená. Malé holčičky jsou pod vrstvami make-upu nuceny zubit se na všechny okolo, nožičky jsou jim v piškotech a špičkách lámány do podivných úhlů a jejich tělíčka jsou takřka mučena nepřirozenými pozicemi. 

"Pamatuju si, že když jsem byla v přípravce, byly mi čtyři roky, nedokázala jsem udělat placku, prostě jsem se až na zem nedostala. Moje trenérka mi tehdy sedla na záda a prostě mě donutila připlácnout hrudník na podlahu. Bolelo to a pamatuju si, že jsem měla natažené svaly snad úplně všude, ale od té doby jsem placku prostě udělala pokaždé. I přes bolest," vzpomíná dnes jedna z vysloužilých primabalerín, která tančila všude po světě. 

"Na jednu stranu to bylo opravdu krásné odobí, sály mi tleskaly ve stoje, lidé se se mnou fotili, věděli, že "to je ta baletka" a vydělávala jsem opravdu hodně peněz. Ale tato doba měla i stinné stránky a těch bylo možná víc než těch světlých. Vlastně neznám odpočinek. Buď jsem vystupovala, nebo trénovala. Provaz musel být rovnější, arabeska dokonalejší, jedna pirueta za druhou, hlavně žádný úraz. Jakmile si uděláte něco s nohou, vaše kariéra skončila. Vstávala jsem v pět ráno, spát jsem chodila klidně i po půlnoci. Často jsem nevěděla, jestli mě nohy pálí z toho, že krvácí, nebo že je ve špičkách takové vedro." Svět baletu je skutečně nehostinný a jednotlivci se v něm prosadí velmi výjimečně. Známější jsou spíše baletní skupiny. 

"Abyste se prosadila jako jednotlivec, musíte mít štěstí anebo opravdu ostré lokty a nebát se jít přes mrtvoly. Jednu jsme u nás v souboru měly. Snažila se dostat do popředí přes postel, ale přišlo se na to, že dělá šéfovi návrhy. Nakonec musela ze souboru úplně odejít. V baletu je to buď anebo. Buď jste poslušná a držíte partu, i když si zuby nehty hlídáte hlavně své vlastní místo, anebo musíte na kamarádky zapomenout a drát se dopředu. Nemůžete pak ale počítat s tím, že by vás někdy někdo podržel." Ať volíte jakoukoli cestu, na jejím konci je důchod ve velmi mladém věku. 

"Od pětatřiceti jsem na odpočinku. Samozřejmě ne, že bych vysedávala v parku a krmila holuby. Balet je to jediné, co umím, takže teď učím. Vím ale, že malé holčičky nechci lámat. Ty by měly mít pořádné dětství. Učím dospělé ženy, které se chtějí tancem naučit mít správné držení těla, ladnost pohybu a udržovat se ve formě," ukončuje spokojeně bývalá primabalerina, která na svou baletní kariéru vzpomíná sice se značnou dávkou bolesti, zároveň by ji však za nic na světě nevyměnila. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek