Alzheimerovou chorobou u nás v současnosti trpí přes 150 tisíc lidí. Prognózy jsou ale nelítostné a tvrdí, že do dvaceti let se počet pacientů zdvojnásobí. Pětašedesátiletá věková hranice je kritická pro muže i ženy, ale něžné pohlaví se s nemocí potýká častěji. Může za to vyšší věk, kterého se běžně dožívají.
Jak dál?
Jako první je nutné určit pokročilost nemoci. Podle toho se zvolí správný postup a léčba. V pozdějším stádiu nemoci už se ale rodina většinou neobejde bez kvalifikované pomoci, která pacientovi i jeho blízkým pomůže se všemi nástrahami, které nemoc přináší. Náklady na takovou péči se naštěstí hradí z veřejného zdravotního a sociálního pojištění, ale v drtivé většině se finančně podílí i rodina, které chce seniorům maximálně ulehčit boj s nemocí.
Nedá se přesně určit, jak dlouho bude pacient schopen být doma sám a v rámci možností se o sebe postarat. Postupně se přechází na ambulantní péči, starost v domácím prostředí nebo terénní služby denního stacionáře.
Bude dobře
Ve chvíli, kdy je nutná čtyřiadvacetihodinová péče, musí se rodina rozhodnout, je-li schopná takového závazku. Řešením bývá specializované zařízení. V žádném případě to neznamená selhání, ale spíš ochranu před fyzickým a psychickým vypětím. Každé středisko, ať zřízené obcí nebo soukromníkem, má svá specifika.
Některé dbají na jedinečné prostředí, další si potrpí na terapie a čas strávený pohromadě, další na rodinnou atmosféru, individuální přístup k pacientovi, aktivizační činnosti nebo adaptační programy, kdy si nově příchozí během několika prvních týdnů zvykají na nové prostředí. Součástí celého procesu bývá celá rodina, která dostává prostor pro dotazy nebo prohlídky.
