Kdo vládne číslům, je blíž bohům
U vzniku nejedné stavby, dokonce celých velkoměst, stáli proto matematici společně s astrology a numerology. Metropole, jejichž zrodu a následnému rozvoji obvykle předcházela dobrá věštba, se odnepaměti stavěly podle zdánlivě jednoduchého mustru. Vyvolení nejdříve vytyčili a označili střed města, tzv. pupek, a postavili zde svatyni. Kolem ní pak vznikla velká kružnice rozdělená na dvanáct výsečí. Každé z nich odpovídalo znamení zvěrokruhu.
V každé se stavěly jen ty stavby, které jednotlivým znamením odpovídaly. Zejména v italských městech, ale i v Paříži, Vídni a Praze se tak můžeme velmi snadno orientovat. Radnici, sakrální stavby, sídla múz i hřbitovy, vše je rozmístěno podle stejného klíče. Stačí, když víme, či alespoň tušíme, kde se nachází městský pupek. Jím pomyslně protneme hlavní zemskou osu spojující východ a západ. Na ní leží srdeční stavby města. A další najdeme na ose protínající kruh v podobě kříže.
Napadlo vás někdy, proč se tak snadno středověcí poutníci orientovali bez map, značek a dnes již nepostradatelných „džípíesek“? Odpověď je jednoduchá. K základní orientaci stačilo najít nejbližší chrám Páně. Oltář je v křesťanských kostelích namířen vždy na východ, hlavní vchod zase na západ. A středem prochází právě hlavní zemská osa.
Když staví Karel IV.
Mezi vládce, kteří naslouchali radám astrologů a numerologů, patřil i král Karel IV. Navíc jejich doporučení realizoval. Například základní kámen Karlova mostu nechal položit v roce 1357, dne 9. 7. v 5. 31 hodin. Zápisem jednotlivých číslic (1-3-5-7-9-7-5-3-1) vznikla tzv. palindromická řada lichých čísel, tedy řada, která je stejná, ať ji čteme z jednoho či druhého konce. Zlí duchové, kteří by chtěli mostu uškodit, se měli zamotat do smyčky a stavba tak byla navěky ochráněna. Zkušení astrologové by jistě poznamenali, že právě v okamžiku položení základního kamene byly všechny tehdy známé planety s výjimkou Marsu nad obzorem, což mělo zajistit úspěch všem, kteří se na stavbě podíleli, i dobrou budoucnost vlastnímu mostu. Magii neváhal osvícený panovník použít ani při stavbě Pražského hradu a dalších částí Prahy.
Zastav se, zlý duchu!
Ukázku, s jakou vynalézavostí přistupovali k ochraně staveb před zlými duchy naši předkové, najdeme hned při vstupu na Karlův most. Na Staroměstské věži byly víceméně náhodou při jedné z oprav objeveny dva latinské nápisy. Z překladu zjistíme, že jejich význam nelze považovat za intelektuální skvost, nicméně při bližším prozkoumání uvidíme, že se oba nápisy čtou zepředu i zezadu stejně. Dříve tak byly chráněny zejména církevní stavby před útoky zlých duchů.
Jeden z nápisů:
SIGNATESIGNATEMEREMETANGISETANGIS
Signate, signate, mere me tangis et angis
Na vědomí tobě znamení, poskvrníš-li mě dotykem, budeš zardoušen.
(zdroj Praha mystická – Karlův most)
Legenda jménem Santini
Velké úcty se dočkali architekti a stavitelé, kteří dokázali řeč čísel přenést do poměrů, vzhledu a členitosti jednotlivých staveb. Byli to Mistři vyznávající učení posvátné geometrie. Patrně nejznámějším, který kdy pracoval na našem území, byl Jan Blažej Santini–Aichl. Vrchol jeho díla mohou obdivovat návštěvníci poutního kostela Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou.
Pětku, číslo pentagramu, tu najdeme doslova na každém kroku. V podobě pěticípé otevřené hvězdy byla vystavěna sama budova kostela. Údajně proto, že legenda, která říká, že v místě, kde bylo tělo svatého Jana Nepomuckého svrženo do řeky, se na vodě objevovala koruna složená z pěti hvězd. Do katedrály vede pětice vchodů a zdobí ji pět oltářních výklenků, stejně jako pomyslný náhrdelník z dvakrát pěti kaplí obepínajících centrální prostor. Hlavní oltář pak ochraňuje pětice andělů. Najdeme na něm zeměkouli a na ní pět osmicípých cisterciánských hvězd. Co hvězda, to kontinent, na němž bylo šířeno křesťanství.
Symbolika tím ovšem zdaleka není u konce. Šesticípá hvězda, kterou při svitu slunce okamžitě odhalíme na několika vitrážích nade dveřmi kostela, připomíná jinou legendu. Říká, že to byla právě šesticípá hvězda, která se objevila nad Vltavou v okamžiku, kdy řeka vyplavila mrtvé tělo svatého Jana Nepomuckého. A opustíme-li kostel, vyjdeme do ambitu, jejž Santini vytvořil ve tvaru desetiúhelníku.
Dnes by se na stavitele patrně vrhla smečka investigativních novinářů a všichni by chtěli odhalit, kterého tajemného společenství je členem.
Celostní architektura
Čechy, zemský ráj to na pohled. Že už to není pravda? Ale ještě nedávno byla. Stačí se podívat na staré fotografie z kroniky vašeho města či vesnice nebo na malby Josefa Lady. Najdete na nich stopy celostní architektury.
Před pár lety neexistovala satelitní městečka, ani jste u každé druhé vesnice nenašli monstrózní supermarket či obří aquacentrum. „Klasická evropská vesnice nebo malé město vytváří pyramidální horizont se špicí určenou místním kostelem a výstavnějšími budovami radnice, školy a domů kolem náměstí či návsi. Hierarchie sídelního horizontu vlastně reprezentuje hierarchii hodnot, kde nejvýš stával duchovní majestát církve, o něco níž světská právní moc, a pak, podle svého postavení, obyvatelé sídla. Nejvyšší je věž kostela, o něco nižší bývá radnice, pak se domy směrem k okrajům sídla stále zmenšují, až plynule přejdou do stromů v zahradách,“ píše v knize Krajiny vnitřní a vnější Václav Cílek. Připomíná, že ještě dnes automaticky pohledem hledáme střed města tam, kde je nejvyšší stavba. Jenže to už dnes může být chladírenská věž elektrárny či mrakodrap plný kanceláří nadnárodních společností a bank.
Štramberk
Jednoduchá pravidla šťastného umístění domu
- Neleží na puklinovém prameni, vyhýbá se zlomům zemské kůry.
- Je-li to možné, pak má vodu na jižní straně před sebou a záda krytá ze severu kopcem.
- Nestojí na okraji prudkého svahu, ani v příliš členitém terénu.
- Má jednoduchý tvar a nachází se na pozemku jednoduchého tvaru (čtverec, obdélník).
- Dům i místo mají dobrou pověst, žili v něm dobří lidé.
- Místo se majiteli a jeho rodině líbí a bude se jim líbit až do stáří.
- Místo má trochu ze všech přírodních prvků – něco vody, něco skály, něco slunce, strom a občas mírný vítr. Pokud to nemá, vyhlubte jezírko, přivezte krásný kámen, zasaďte strom, uvolněte místo slunci a větru.
(zdroj: Václav Cílek: Krajiny vnitřní a vnější)
Místo náměstí střed nákupního centra
Stejně tak dopadla přirozená centra. Jedna ze sociologických studií prokázala, že současný člověk potřebuje kontakt. A že by možná stálo za to oprášit znalosti celostní architektury stavitelů, kteří ze všeho nejdříve vytvořili společný sociální prostor v podobě návsí a náměstí, a teprve pak kolem nich vztyčili lidská sídla. Možná by vás to nenapadlo, ale návratem ke klasice jsou paradoxně obří nákupní centra. Všimli jste si někdy, jak jsou koncipována? Kdesi uprostřed, byť opatřena anglickým názvem meeting point, najdete „náměstí“ s vodotryskem a lavičkami, kde můžete třeba jen usednout a bavit se s dosud neznámými lidmi či spočinout okem na umění novodobých kejklířů. Z umělého náměstí se rozbíhají stejně jako ve středověkých městech vedlejší uličky, v nichž kromě obchodů najdete šikovné ševce a švadleny, mistry farmacie, lazebnice vám upraví účes, v krčmě se najíte i napojíte a v kavárně vám k černé kávě přidají čerstvě upečený medovník. Šašek přitom v dětském centru na chvíli zabaví vaše ratolesti. Podobně jako tomu bylo před dávnými staletími.
Božská harmonie v rukou přírody
Nejmocnějším autorem využívajícím zlatý řez je ovšem matka příroda. Ta nejčastěji sahá po tzv. zlaté spirále. Zoologové díky tomu po staletí obdivují dokonalost ulity mořského šneka Oxygyra, jež se stáčí v úhlu 1,618. Mořské hvězdice zase okouzlují tvarem pentagramu. Podobu zlaté spirály mají však i vraždící vodní víry a točící se větrná smršť, přesněji oko běsnícího hurikánu, který za sebou nechává trosky budov a mnohdy i oběti na životech. Naopak pohled na dokonalý tvar růže, jejíž okvětní lístky se skládají rovněž ve tvaru zlaté spirály, uchvacuje lidstvo odnepaměti.
Ale i lidské tělo je důkazem, jak příroda hned několikrát použila magickou formuli. Již zmiňovaný Leonardo da Vinci byl přesvědčen o tom, že lidstvo získalo své výjimečné postavení hlavně proto, že lidský pupek, nejintimnější spojení mezi matkou a dosud nenarozeným dítětem, se stáčí do podoby zlaté spirály. Stejný tvar má i hlemýžď v našem vnitřním uchu. A mnozí lékaři tvrdí, že poměry lidské ruky od ramene až po prsty v ideálním případě odpovídají zlatému řezu.
Co je zlatý řez?
Jako zlatý řez (latinsky sectio aurea) se označuje poměr o hodnotě přibližně 1,618. V umění a fotografii je pokládán za ideální proporci mezi různými délkami. Zlatý řez vznikne rozdělením úsečky na dvě části tak, že poměr větší části k menší je stejný jako poměr celé úsečky k větší části. Hodnota tohoto poměru je rovna iracionálnímu číslu 1,618033988....
Nejméně od renesance využívají zlatý řez umělci ve svých dílech, zejména ve formě tzv. zlatého obdélníku, ve kterém se vyskytuje jako poměr stran.
Stal se základem pravidelného pětiúhelníku. V pentagramu, pěticípé hvězdě, kterou umíme nakreslit jedním tahem, viděli staří Řekové symbol dokonalosti vesmíru. Vzdálenosti mezi jeho vrcholy jsou v poměru zlatého řezu.
(zdroj Wikipedie)
Věčnou definici krásy používá lidstvo i příroda
Už staří Řekové měli jasno v tom, že člověka nejvíce přitahuje harmonie. A je jedno, zda ji pozorujeme v lidském obličeji, květu růže či při pohledu na architektonický skvost. Právě harmonie na nás působí, ať je skryta přímo v oku vraždícího tajfunu, ve věčně tajemném úsměvu Mony Lisy či v hlase geniálních výtvorů mistrů houslařů. Je totiž dokonalá. A dá se spočítat.
Poprvé tak učinil Eukleides, řecký matematik žijící ve třetím století před naším letopočtem v Egyptě. Začal rozdělovat přímky, obrazy a spirály liniemi. A zjistil, že všechny mají jednotný poměr. Dal mu označení Φ - phi (fí). Jako správný matematik označil propozice dokonalosti, jež nacházel a definoval v liniích, trojúhelnících, spirálách a pětiúhelnících číslem 1,618 a nazval je zlatým řezem. Pojmem, který bude navěky označovat božskou harmonii.
Proč milujeme Monu Lisu?
Jedním z prvních, kdo do jeho zápisků od začátku nahlíželi, byl malíř a vědec Leonardo da Vinci. Ten učení zlatého řezu okamžitě propadl a využil jej mimo jiné při tvorbě Poslední večeře i Mony Lisy. Dvou děl, která jsou dodnes považována za klenoty lidského umění. Touze vyzkoušet záhadnou moc zlatého řezu neodolal ani Rembrandt, jenž jej uplatnil při tvorbě legendárního Velkého autoportrétu.
Víte, proč jsou nejznámější architektonické skvosty světa lidskému oku tak libé? Jejich autoři je vystavěli s pomocí zlatého řezu. Jako například římský pantheon, jehož průčelí je projektováno ve znamení zlatého pravého úhlu. Západní průčelí pařížské katedrály Notre-Dame do posledního detailu využívá Eukleidových pravidel. A totéž platí i o poměru věží a vnitřního prostoru katedrály.
Dobou božské harmonii zaslíbené se stala renesance. Žádný div, vždyť se jednalo o styl, jenž vzkřísil antiku a v umění i vědě ji bral coby základní stavební kámen. Psal se rok 1470, když františkánský mnich, uznávaný vědec, matematik a učitel Luca Paoli oprášil Eukleidovy výpočty a výsledky svých zkoumání prezentoval v knize De Divina Proporcione (Božská proporce).
Mistr houslař Antonio Giacomo Stradivari zase využil pravidel božské harmonie při výrobě svých nejlepších nástrojů. Takzvaná efka – dva otvory v podobě písmene „f“, které klíčovým způsobem ovlivňují kvalitu přenosu tónu ze vnitřku houslí, vyřezal přesně podle pravidel zlatého řezu. Možná i to je důvod, proč jsou stradivárky dodnes vyvažovány zlatem.