Jak dlouho jste vlastně byli manželé?
No právě. On se se mnou rozešel půl roku po svatbě.
Přemýšlela jste někdy nad tím, proč si vás bral, když pak udělal takovou věc?
Tu odpověď má ve své hlavě jenom on. Já se tím nechci trápit, bylo to jeho rozhodnutí. Až zpětně si říkám, zaplať pámbu, že se to tak odehrálo. Ale bylo pro mě hodně smutné, že ve chvíli, kdy jsem se potřebovala někomu vybrečet na rameni, s někým si povídat, držet za ruku, tak nebyl nikdo. Že mě zkrátka nechal úplně napospas všemu, že mu to bylo jedno, tohle nepochopím.
Musela jste se s tím poprat sama.
V tu chvíli ano. Ale ono to zase nebylo až tak hrozný.
Možná to nebylo hrozné, ale předpokládám, že to určitě bylo dost nepříjemné.
Jsou mnohem horší věci, které vás můžou potkat. Tohle bych nebrala jako tragédii. Žádná nebyla.
Řekněte mi – co je to roztroušená skleróza?
Věděla jsem, že taková nemoc existuje, ale vůbec jsem netušila, o co se ve skutečnosti jedná. Začala jsem si potom samozřejmě hledat všechny dostupné informace, abych o ní věděla co nejvíc. Hlavně je to nemoc mladých lidí. A o tom se dnes vůbec nemluví.
Co jste zjistila při svém hledání?
Je to nemoc, která může zasáhnout kohokoliv. Nejedná se o dědičnou záležitost. Jde o zásah do nervového systému. V mozku se vám objeví zánět, který přeruší impulzy daných nervů. Takže vám zčistajasna znecitliví, jakoby ochrne, ruka nebo obě ruce. Může se stát, že začnete pod tíhou únavy špatně vidět, ale nejvíce se projevuje právě únavou. Nesmíte se přepínat. Fyzicky, ovšem hlavně psychicky.
Šla jste na vyšetření záměrně, nebo vám na to přišli lékaři náhodou?
Asi ve dvaceti mi jednoho dne ochrnula polovina obličeje a já s tím zašla asi až za 14 dní k neurologovi, který mě poslal na magnetickou rezonanci. Na tu už jsem ale nestihla zajít.
Proč?
Měla jsem na druhý den už dlouho naplánovanou cestu do Londýna, takže jsem odjela. Tam se zamilovala, vdala a začala žít v Británii.
Když vám ochrnula polovina obličeje, na co jste čekala těch 14 dnů?
Nechtěla jsem tomu podlehnout, nevěnovala jsem tomu patřičnou pozornost. Taky kdo rád chodí k doktorům, že? Bylo to zvláštní, protože moje ochrnutí v obličeji bylo jak podle pravítka – přesně jedna polovina. No a když to neustupovalo, už jsem na nic nečekala.
Na jednu stranu jste – jak říkáte – nečekala a zašla na vyšetření, pak jste však pro změnu nečekala na výsledky. To byl záměr? Měla jste třeba strach, že vám něco zjistili?
Ne, to ne. Zkrátka jsem na to časem zapomněla, protože to ochrnutí zmizelo, takže jsem ho vypustila z hlavy a zapomněla i na to, že mám za sebou magnetickou rezonanci a nevím, jak dopadla.
A dál?
Čtyři roky na to jsem přicestovala na nějakou dobu domů. Začalo mi být docela špatně a máma, když mě viděla, tak mě okamžitě poslala k doktorovi. Zašla jsem ke stejnému neurologovi, který mé výsledky už znal, ale přesto mi pro jistotu udělal znovu vyšetření. K tomu navíc i lumbální punkci. No a poté jsem se dozvěděla, že mám roztroušenou sklerózu.
Je možné ji vyléčit?
Ne.
Nicméně dá se eliminovat na minimum, krotit?
To ano.
Pomáhá pozitivní myšlení?
To bez diskuse. A já o sobě nepřemýšlím jako o nemocné. Jen mám čas od času určité ataky, kterými se nemoc projevuje.
Jak často?
Dejme tomu jednou za rok a půl.
Jak se ty ataky projevují?
Člověk je absolutně vyčerpaný, unavený, kolikrát ani neví, co se děje, co má dělat. A to je známka, že se musíte intenzivně léčit, třeba podstoupit hospitalizaci. Upřímně: když pak ležíte na kapačkách, moc pozitivně nepřemýšlíte. Nemáte sílu vůbec na nic.
Celý rozhovor si přečtete v novém čísle týdeníku Vlasta, další informace naleznete také na novém serveru www.vlasta.cz
Jana Šulcová: Přežít čas, kdy to bolí nejvíce
((bean:1:62))