Diskutujte: Zranili jste se někdy při sexu?
Že skučel, to je možná dost slabé slovo. Dalo by se mluvit spíš o vytí a o skřecích. Kromě toho, že mi průběžně dost nevybíravým způsobem nadával. Cítila jsem se příšerně. Z pěkně rozjetých erotických hrátek se díky jedinému mému neopatrnému pohybu stal doslova horor. Připadalo mi, že jde o život. Přítel souvisle křičel, jako když ho na nože berou, a mně se na volantu tak chvěly ruce, že byl div, že jsme neskončili ve škarpě.
Nejbližší nemocnice byla od osamělé chaty v lese, kterou mi půjčila kamarádka, vzdálená třicet kilometrů. Ze všech sil jsem se snažila nebrečet a nebrat si jeho invektivy osobně. Podle toho, jak byl bílý v obličeji a jak zatínal ruce do sedačky, až mu bělely klouby, mi bylo jasné, že opravdu hodně trpí.
Zlomila jsem mu přirození
Na první společný sex jsme se oba moc těšili
Přitom jsem si od toho večera tolik slibovala! Bylo to naše první milování, chodili jsme spolu jen dva týdny a co se mě týče, hodně jsem se na sex s tím přitažlivým zajímavým chlapíkem těšila. On taky vypadal, že se nemůže dočkat. Domluvili jsme si společný výlet, poprosila jsem kamarádku, jestli by mi půjčila chatu.
Celý týden jsem se hrozně těšila. Nakoupila jsem spoustu dobrot, ze kterých jsem navařila a napekla dokonalou hostinu, nezapomněla jsem na víno ani na svíčky, pořídila jsem si nové svůdné erotické prádelko.
Krásný den skončil fiaskem
Den probíhal přesně jako v té nejromantičtější harlekýnce. Toulali jsme se krajinou, byli jsme se podívat na nedaleké zřícenině, odpoledně mi David položil na louce hlavu do klína a na pár minut krásně usnul. Hladila jsem ho ve vlasech a představovala si, jaké to asi bude večer. Touha v nás narůstala, líbali jsme se v lese stále vášnivěji a k naší chaloupce jsme samou touhou jen tak tak doklopýtali.
Jen co za námi zabouchly dveře, začala erotická smršť. Už jsme po sobě toužili přece jen hodně dlouho. Navzájem jsme ze sebe strhávali šaty a postupovali směrem k ložnici. Musím říct, že tenhle chlap to tedy s ženami umí, sotva jsem se ovládala. Pak ale přišel kritický okamžik, který všechno změnil.
Zlomila jsem mu přirození
- Prudším pohybem jsem dosedla, ozvalo se křupnutí a pak ten strašný řev. Do nemocnice jsme dojeli po křivolakých cestičkách asi za půl hodiny. Tam Davida hospitalizovali do druhého dne na pozorování.
Seděla jsem na chodbě a brečela, když mi pan primář přišel vysvětlit, že sice nejde o zlomeninu v pravém slova smyslu (hovořil o poškození topořivých tělísek), ale že si rekonvalescence vyžádá několik týdnů. Ptala jsem se, jestli můžu Davida vidět, ovšem pan primář mi měl vzkázat, abych jela domů, že ho z nemocnice odveze zítra kamarád.
Přes slzy jsem neviděla, ale nějak jsem se dostala zpátky na chatu, kde jsem sbalila všechno to jídlo a odjela domů. Poslala jsem Davidovi SMS, že se moc omlouvám a všechno mě to moc mrzí, ale vůbec mi neodpověděl.
Dodnes jsem se z toho nevzpamatovala
Týdny utíkaly a já si myslela, že už o něm nikdy neuslyším. Před týdnem se ale ozval, jestli by si mohl vyzvednout věci, které si na chatě zapomněl. Řekla jsem si o adresu, že mu je pošlu poštou. Vím, že to všechno byla hlavně nešťastná náhoda, ale zatím to nedokážu překonat a s Davidem se vidět. Dostala jsem od něj email, ve kterém se zase na oplátku on omlouval za své chování v autě a vysvětloval mi, že byl bolestí jako smysluzbavený. Chápu ho. Ale stud je zatím silnější.