Už jí to, holce, nastalo. Cestování křížem krážem. Letos poprvé bez rodičů. Utíká to, utíká…
Vzpomínám si, jak ze svého prvního prázdninového pobytu psala její máma: „Je mi zima a smrdím.“
Byl to tábor stanový a skoro celý týden nepřetržitě pršelo, takže to teoreticky bylo možné. Pak se sice počasí umoudřilo, ale dcera, zřejmě v rámci ušetření pracích prostředků, nosila po zbytek pobytu jediné nejmilovanější tričko a stále stejnou teplákovou. Tyto zmiňované kousky oděvů se daly po jejím příjezdu opřít zeď. Další jejich atypickou vlastností se stalo, že provoněly zbytek sice nenošených oděvů v kufru silněji než tuzemský rum vanilkové rohlíčky.
Nicméně jí po příjezdu oči svítily nefalšovanou radostí z toho, jak mi ušetřila peníze a vlastně i práci. Bylo to docela bezproblémové léto, na táboře ztratila pouze baterku a tak se přestala bát tmy. Nebo že by si už v tomhle útlém věku uvědomila, že tma ve sklepě je jedno z nejmenších nebezpečí, které ji může v životě potkat?
Její pokračování, výše zmiňovaná vnučka, mi mimo jiné z tábora psala: „Byla jsem přinucena koupat se v bazénu bez podprsenky.“ (Považuji za nutné k tomu podotknout, že váží necelých 17 kg, takže určitě nemohlo jít o erotickou šou. Navíc si uvědomuji, že jsem jí žádnou podprsenku docela určitě nebalila, neboť zatím žádnou nemá.) Tak vlastně nevím… Pokračovala: „Už mám dost těch blbých rozcviček a stejně nemám co psát!“
Hřeje mne na duši ten věčný koloběh. Cestovaly děti, cestují vnuci, cestujeme my. Loučení i návraty, názvy cílů se mění, ale vždycky je to cesta za poznáním, za samostatností. Proto – jen houšť! A víc!
Vnučka už je dávno doma u své rodiny a mně přišel zatoulaný pohled: „Babičko, stíííská se mi, pošli mi alespoň sto korun…“