Odlet se odkládá

Podle data narození jsou už dávno dospělí - a přece bydlí s rodiči. Stále žijí ve svých dětských pokojích a je jim docela dobře. Místo autíček, plyšáků a učebnic mají na poličkách nejmodernější elektroniku, šanony s materiály do práce a různé sexuální příručky. Ukončili školu, vydělávají si, mohli by začít samostatný život. Raději ale zůstávají u rodičů. Italové se osamostatňují až po třicítce. Řekové, Češi a Slováci jsou těsně za nimi. Rodinu jako první opouštějí Britové, už ve věku od 23 let.

Vše v jednom

Když se osmadvacetiletý Milan vrátí po půlnoci domů, ví, že si může v klidu pospat. Pracuje dlouho do noci a rodiče si dávají pozor, aby hocha nevzbudili. Když vyjde kolem desáté dopolední z koupelny, v kuchyni už má připravenou voňavou snídani, v ubrousku pečlivě zabalenou svačinu a na židli čerstvě vyžehlenou košili. Maminčin vzkaz na stole říká - Milánku, v ledničce máš jogurty, tak si je nezapomeň vzít s sebou do práce, ať nemáš hlad.

Zdá se vám to divné a kroutíte hlavou? Je normální se takhle úzkostlivě starat o dospělého syna? Úplně v normě to asi není, ale děje se to. A v Česku dost často.

Mámina náruč = klidný přístav

Jestli vás teď jako první napadá pohodlnost, je to pravda jen částečně. Maminky vyperou, vyžehlí, navaří - a dělají to většinou rády. Dokonalý servis se dospělým dětem nechce opustit. Jsou tu ale i ekonomické důvody. Platit nájem nebo vzít si několikamilionovou hypotéku je pro mladé lidi s nevysokým nástupním platem docela oříšek. Navíc mladí déle studují, někteří i dvě školy najednou. Často vycestují na nějaký čas do zahraničí, takže nemají potřebu budovat si vlastní zázemí.

Domov a máminu náruč považuje hodně mladých lidí za svou základnu, kam se vracejí po dlouhodobé stáži v cizině, z různých brigád a služebních cest nebo jen večer po náročné práci. Pokud se nehrnou do zakládání rodiny, soustřeďují se spíše na budování kariéry. Tehdy je pro ně opravdu jednodušší zůstat u rodičů, kteří zajistí celý servis. A to i za cenu částečné ztráty soukromí nebo omezování intimního života.


Pevné mateřské pouto

Podle psychologů můžeme za nesamostatnost našich dětí i my, rodiče. Někdy vědomě, protože cítíme, že bez dítěte by náš partnerský vztah nevydržel. Častěji však podvědomě. Například vychovávaly dítě bez partnera a odchod potomka pro ně znamená hrozbu samoty a opuštěnosti. V rodině, kde fungují partnerské vztahy, může jít o podvědomý strach z toho, že se nebudou mít o koho starat. Pro některé mámy jsou děti jediným smyslem života, a proto je k sobě přivážou tak silným poutem, že se dá jen těžko přetnout. A je fakt, že odchodem dětí často končí i vztahy, které se udržovaly jen proto, že se rodiče snažili vytvořit funkční rodinu.

26 let: riziková hranice

Kdy by mělo dospělé dítě udělat krok k vlastní samostatnosti? Hranice, o které mluví psychologové už jako o nejzazší, je 26 let. Od tohoto věku je už poněkud zvláštní, jestliže dospělý člověk stále bydlí v dětském pokoji. Drtivá většina studujících by měla mít dostudováno, rodiče už nepobírají příspěvky na děti, i rozvedeným rodičům končí vyživovací povinnost. Ani u soudu už by „dítě“ nepochodilo. Spor byste prohráli jen tehdy, pokud byste vyhodili z domu dítě mladší 26 let, před ukončením studia.

Stoprocentní partner?

Zapamatujte si varovnou větu psychologů - ten, komu vyhovuje bydlení u maminky a její dokonalé služby, si nemůže zároveň založit rodinu. Jestliže se k podobnému činu po letech rozhoupe, není to žádná výhra. To potvrzuje i čtenářka Jitka, která se po více než pětiletém chození provdala za Mirka: „Měl dávno po třicítce a byl to ukázkový „starý mládenec“, který žil nepřetržitě od dob studií s matkou v jedné domácnosti. Po svatbě jsem zjistila, že Mirek je úplně jiný člověk než ten, kterého jsem znávala. Zmizela jeho gentlemanská pozornost, nemotorná snaha vařit i ochota s čímkoli pomáhat. Všechny domácí práce i nákupy musím zvládnout sama. Manžel chodí domů pozdě večer a většinu volného času věnuje tenisu a fotbalu jako za svobodna. Po první výtce, proč nenakoupil, bouchl dveřmi a šel k mámě, která mu dala teplou večeři a vyslechla ho. Trápí mě ale i jiné věci. Když má Mirek nějaký problém, neradí se se mnou, ale řeší to se svou matkou. Volá si s ní každý den a už na začátku manželství si vyhradil čtvrtky, které tráví jen s ní.“

Stanovte si pravidla dospělého soužití

Některé „děti“ nevidí jiné východisko než zůstat s rodiči. Třeba by i chtěly pryč, ale z různých důvodů to nejde. Pro tento případ si se svým potomkem stanovte přísná pravidla a jejich plnění důrazně vyžadujte.

Nechte ho, aby si všechny záležitosti vyřizoval sám.
Trvejte na tom, aby se podílel na domácích činnostech. Omezte své samaritánské služby.
Neperte mu.
Nevařte mu. Domluvte se, že občas uvaří i on nebo vás pozve na oběd.
Je holý nesmysl živit ho, pokud si sám vydělává.
Požádejte ho o pravidelný měsíční příspěvek na společnou domácnost.
Pohovořte si o tématech, která by mohla být předmětem vašich hádek. Měly by to být důležité věci, jako je financování, ale i zdánlivé banality, jako je doplňování zásob v ledničce, mytí nádobí, čistá koupelna, rozházené oblečení, vysoké účty za internet, návštěvy kamarádů, noční hlučné příchody domů…

Právě nesmlouvavé vyžadování podobných pravidel, hlavně jasný požadavek finanční spoluúčasti na chodu domácnosti, je nejčastějším důvodem, že levná ubytovna s luxusním servisem přestane být pro vaše dítě lákavá a to začne samo hledat vlastní střechu nad hlavou.