Brrrr…..zima jako pocit, zima jako roční období….výsledek je stejný. Studené ruce, studený nos. Nemám ráda toto období. Spotřeba čaje stoupá úměrně se snižující se teplotou. Čas strávený venku je kratší, utíkám ze zimy kamkoliv do tepla.
Lavičky v parku jsou opuštěné, po břehu řeky poskakuje houf havranů. Jejich krákání je pronikavé, jako by chtěli překřičet všechny domácí ptáky a kačeny. Jsou tady a dávají nám to náležitě najevo. Ráno, místo zpěvu ptáků, je slyšet silné krákání pod oknem. Přehodím si peřinu přes hlavu a snažím se neslyšet tenhle budíček. Samotné vstávání do chladného rána mi nedělá radost. Líně sunu nohu z postele…jedna, druhá…kouknu z okna. Šero, už na pohled chladno. Chce se mi toto období prospat, přeskočit.
Snažím se najít cosi pozitivního k přežití šera a zimy. A najednou mě napadá spousta činností, které v teplých dnech opomíjím. Ano, užívám si po večerech svého malého pokoje a přijdou na řadu i stará alba fotografií z let dávno minulých. Program kin a divadel sleduji častěji než za slunečného počasí. Dokonce se tu a tam podívám i na nezáživný televizní program.
Ano, našla jsem jakési klady chladného počasí. Nutí mě k jinému odpočinku, než jaký znám z teplých dnů. A přeci se mi stýská po sluníčku, po posezení na letních zahrádkách, po lehkém oblečení. S přáteli se setkáváme doma u čaje či vína, vzpomínáme na letní dny, dovolené, plánujeme program příštího léta. Není to předčasné? Víme, že je. Přesto si takto přibližujeme období, které máme nejraději. Nalívám si další sklenici čaje a bojuji sama se sebou, sbírám odhodlání vyrazit na chvíli ven z tepla mého útulného bytu. Pohled do skříně mě odrazuje. Svetr, bunda, rukavice….
Vítr si venku pohrává s holými větvemi stromů, spadané listí sune před sebou v nejasných intervalech. Havrani si hlasitě sdělují své dojmy a já jsem se rozhodla, že si půjdu poslechnout, o čem si to povídají.
Nezbývá, než přijmout i letos zimu se vším, co k ní patří. Se studenýma rukama a zmrzlým nosem.