Je nejviditelnější ženou v české justici. Její výraznou tvář, objemný účes a vždy perfektní make-up poznává i ten, kdo se ani vzdáleně nezajímá o „kauzu Čunek“, „kauzu Mrázek“ nebo „kauzu justiční mafie“. Nyní se zdá, že většina české politické scény, od Strany zelených až po ombudsmana Otakara Motejla volá po jejím odvolání – a přidávají se i mnozí její kolegové z branže.
Renata Vesecká (49) je ovšem na nepopulární role zvyklá. Hrála je od začátku své kariéry, když jako státní zástupkyně posílala zločince za mříže: „Státní zástupce podává žalobu a navrhuje výši trestu. Pachateli je vždy hodnocen negativně. A bohužel se často stává, že nejsou spokojeni ani poškození, protože se jim třeba navrhovaný trest zdá mírný.“ Možná proto se v minulosti nenechala rozházet ani výhrůžkami zločinců, na jejichž případech se podílela, ani spekulacemi novinářů, kteří ji podezírají z nekalého ovlivňování různých soudních kauz.
Renata Vesecká
Za léta ve funkci nejvyšší státní zástupkyně ovšem negativních výpadů přibylo – a také přitvrdily. Patrně nejznámější z nich učinila její předchůdkyně ve funkci Marie Benešová, která Veseckou kvůli působení v korupční kauze Jiřího Čunka označila za příslušnici „justiční mafie“. „Mí přátelé a kamarádi si z toho spíš dělají legraci a na dané téma žertují. Ale mě se to dotýká tak, že s nimi o tom ani nechci žertovat,“ říká „mafiánka“. Ostatně, nyní už možná v duchu lituje, že Benešovou za její útok zažalovala, protože kvůli tomu zaznívá onen hanlivý výrok v médiích znovu a znovu.
Přísně tajné soukromí
Na otázku, jestli je feministka, odpovídá stejně jako většina Češek – poněkud mlhavě. „Ne v tom smyslu, že bych byla agresívně dopředu jdoucí ženou,“ řekla v rozhovoru pro časopis Reflex. Nicméně si je jistá, že aby se v kariéře dostala stejně daleko, jako její mužští kolegové, musela předvést větší um a vynaložit více úsilí. Začínala v osmdesátých letech v Havlíčkově Brodě a v Pardubicích jako jedna z mála státních zástupců, kteří nebyli ve straně. V roce 2000 to dotáhla až na krajskou státní zástupkyni v Hradci Králové a odtud pak vedla její cesta na Nejvyšší státní zastupitelství.
Pro výkon své funkce má ovšem nejen profesní, ale i čistě osobní předpoklady. Pokud někdo na české politické scéně prokázal, že umí zabránit úniku choulostivých informací, pak je to právě Renata Vesecká. Důkazem je její soukromý život: informace o něm jsou chráněny možná lépe než přísně tajné dokumenty z Národního bezpečnostního úřadu. Od přímých otázek utíká formulacemi jako „život se nějak vyvíjí a nemá smysl spekulovat, proč zrovna tak nebo onak“.
Renata Vesecká
Ví se o ní pouze to, že je bezdětná, není vdaná, ale už mnoho let žije s přítelem, který se pohybuje mimo právnickou branži. „Mně vadí všechny otázky, které se týkají mého soukromí,“ prohlásila. „Strašně nerada o něm cokoliv říkám. Kdyby bylo na mně, nikdy bych se nevyjadřovala k tomu, jestli jsem vdaná, rozvedená, svobodná, nebo jaká. V mé funkci o sobě samozřejmě nějaké údaje musíte poskytnout. Ale už ne jejich důvody.“
Právo jako osud
Za největšího nepřítele své práce považuje totéž, před čím tak pečlivě střeží své soukromí: média. Více než eventuálních politických tlaků nebo výhrůžek od gaunerů, které dostala za mříže, se obává mediální bublin, které její kauzy předvedou na veřejnosti v poněkud jiném světle. „Případy by se neměly komentovat bez znalosti věci. Každý případ je jiný,“ konstatuje.
Možná i proto si možná zhluboka oddechne, až svou ostře sledovanou funkci opustí. Změnit radikálně obor se ovšem rozhodně nechystá – právo je totiž, zdá se, jejím osudem.