Petru a Jeníčka, svá vnoučata, si už nesmím brát ani na víkendy. Narušuju totiž jejich přísný stravovací režim!

Nesmějí si dát buchtu od babičky, protože je sladká, upečená z bílé mouky a uvnitř se skrývají zákeřná povidla. Nesmím jim dát pribináček, prý se po něm tloustne, o kravském mléku ani nemluvě: zahleňuje a je málem jedovaté.

Přitom vnoučatům všechny ty „jedy“ chutnají, můžou se po nich doslova utlouct, protože doma dostávají jiné, jen samé zdravé potraviny. „Babi, ty tak dobře vaříš! Máma dělá jen zdravý jídlo,“ povídá šestiletá Petra a Jeníček přizvukuje, s pusou plnou mojí bábovky. „My pijeme sójový mlíčko a sladkosti nesmíme. To chce máma.“

Jenže teď už bych měla mluvit v minulém čase. Děti se doma prořekly, takže s víkendy u babičky je konec. Asi bych je otrávila!

A kromě toho, že bych jim zkazila výživu, zničila bych i rodičovskou výchovu. U mě se totiž oba mohli dívat v televizi na Animáčka, což je podle snachy naprosto pitomý pořad, který dětem vymývá mozky. Potomky je třeba vychovávat řádně a místo pohádek jim číst v encyklopedii o chování makaků, běluhy nebo žraloka kladivouna.

Takové informace jim jsou v tomto věku „určitě“ nadmíru užitečné, vždyť makaka potkávají cestou do školky denně a v městském bazénu „dozajista“ na běluhu nebo kladivouna taky narazí.

Vždyť nedělám nic hrozného...

Snacha zřejmě zažila největší šok v životě, když jí děti vyprávěly, že viděly „koníčka, jak skáče kobylce na zadeček a dělá jí hříbátko“. Taky hlásily, že byla „žába na žábě“, a tudíž „budou mít pulečky“. Málem vylítla z kůže. „Snažím se je vychovávat slušně, úměrně jejich věku, a ty jim ukazuješ takové věci?!“

Jenže já jsem ženská z venkova, vyrůstala jsem na statku a páření pro mě byla a je naprosto přirozená věc. Řekla jsem to synovi, ale jen lavíroval a všelijak se vykrucoval, že prý je Ivana, tedy moje snacha, jinak dobrá matka atd.

Takže podporu jsem u něho nenašla. Dokonce mi vyčetl, že mluvím před dětmi sprostě. „A co sprostého říkám, prosím tě?“ divila jsem se. To příšerně sprosté slovo bylo hovínko. Ale jak jsem to asi měla dětem říct, když jsme se byli podívat na ovečky a jedna z nich právě kakala? Že vylučuje metabolický produkt? Nebo exkrement? Vždyť by to nedokázaly ani zopakovat! Podle synáčka jsem měla říct bobek. Bobky jsou povoleny, hovínka ne. Dobře, budu říkat bobky, slíbila jsem.

Jenže pak jsme se byli podívat na pastvinách na krávy. Louka byla plná kravinců a děti se ptaly, co to je. „Kravinec,“ odpověděla jsem jim po pravdě. „A co je to kravinec?“ -„Lejno.“ - „A co je to lejno?“ - „Takové veliké kravské hovínko.“ A bylo to. Copak jsem mohla říct bobek?

Děti to na mě v dobré víře práskly, protože chtěly rodičům vysvětlit, jak to s bobky u kraviček je. Získala jsem další černý puntík a sérii svých prohřešků jsem zpečetila, když jsem snaše i synovi řekla, aby si trhli nohou.

„Nejsi pro děti dobrý příklad,“ pronesla snacha ve své závěrečné řeči a oznámila mi, že pokud se budu chtít s vnoučaty stýkat, tak pouze u nich doma, pod jejím dozorem.

Bude tak kontrolovat moji mluvu a dbát na to, abych neměla v kapse nějaký zakázaný pamlsek. Její „správná výchova“ tak učinila nešťastnými hned tři lidi. Vždyť vnoučata se ke mně vždycky moc těšila!

Oldřiška

Nezbývá než přijmout normy rodičů

K případu se vyjadřuje PhDr. Petr Šmolka, psycholog

  • Docela by mě zajímalo, jak by si s Oldřiščinou situací poradila taková Božena Němcová! V jejích dobách to ale měly babičky v mnohém jednodušší: snachy tenkrát nebyly posedlé zdravou výživou. A pokud ano, tak se jejich představy asi příliš nelišily od těch babiččiných.
  • Ale raději zpět k dnešnímu příběhu. Tisíckrát si můžeme říkat, že to snacha Ivana poněkud přehání. Můžeme na téma dokonce uspořádat referendum (s předem odhadnutelným výsledkem), ale to je tak vše!
  • V zásadních věcech totiž o dětech opravdu rozhodují rodiče a je především na nich, co považují za zásadní. Příliš se nelze divit, že Oldřiška nenašla oporu ani u svého syna, i když on možná Ivanin postoj nesdílí. Stačí, že ho respektuje. Bylo by také zvláštní, kdyby se ve sporu postavil proti vlastní ženě.
  • Jako prarodiče tedy mnoho možností nemáme! Asi nejkonstruktivnější by bylo pouhé konstatování, že vnímáme jinak, co je pro děti dobré a co špatné. Budou-li rodiče na tom trvat, tak se k vnoučatům musíme chovat podle jejich norem. Nebo se aspoň o to snažit. Pro všechny nejhorší by bylo, pokud bychom se zakopali na svých pozicích a čekali, až snacha „vyměkne“. Také bychom se nemuseli dočkat!
  • V dané chvíli tedy babičce nezbude než přijmout Ivanino řešení a s vnoučaty se zatím stýkat u nich doma. Aby si s nimi udržela alespoň nějaký kontakt. Až povyrostou, tak si k ní najdou cestu snáze, než kdyby se s nimi třeba roky neviděla.
  • A pokud by vám někdo tvrdil, že prarodiče mají ze zákona právo na styk s vnoučaty a že ho lze dokonce vymoct soudně, tak má sice pravdu, ale v tomto případě málo použitelnou. Válečné sekyrky totiž nebývají zrovna nejlepší argument!